jednotné kultury na knižním trhu velkorysé monografie, skvě
lé účty k bilanci jednotlivých kultur, jejichž účelem jest roz-
množiti zdroje nové tvorby, střízlivý intelekt vraceti na chvíli
v svět exotického nadšení, jeho fantasii, jeho vzrušeným li
niím. Tato z nejlepších knih o Číně s 300 fotografiemi reprodu
kuje slávu minulosti, ukazuje chrámy, náhrobky a krajiny ná
roda, jehož klid, nehybné předurčení k osudu vykořisťované
kolonie, jehož řady vyzáblých kuliův, pracujících za hrst
rýže jsou záhadným rubem, vzdálené doby, kdy na ohrom
ných plochách státu bylo čilé umění, první hedvábnictví a kdy
učiněn tam vynákez střelného prachu. — A. C.
Bauhaus in Weimar 1919—1923. Pohled do uměleckého školství
je pohledem do beznadějné pouště. První, čemu se učí mládež
umělecké školy, jsou estetická míra věcí a všechny povrchní
znaky díla: zdobivost, stylisace, umění receptu a starého mi
strovství. Odmysleme si hračkářské a neužitkové cetky po
chybného současného uměleckého průmyslu a konstatujme ža
lostný stav dnešní stavby. Stavitel a architekt spočívá na
mnoze vším svým intelektem v ovzduší oné vzdálené minulosti
rozdrolených a nehospodárných profilů vil s letním bytem do
nájmu, jejichž ornamenty a guirlandy, jejichž okénka a veran-
dičky byly posléze přesazeny i na průčelí úředního domu vel
kého města. Stavba domu vyžadovala vžd}^ součinnosti věd:
geometrie a inženýrské techniky a výzkumu nového materiálu
či dokonce pokus do domu přivésti zdroj vody, způsobily ve
stavbě převraty. Pravidlem v době vážné nevyhledáváno o-
zdob pro plochy domů. V době, která i materiál volí nehospo-
dárně, byly učiněny pokusy v přímém odporu k objevům mo
derní vědy a charakteru století neučiniti dům obrazem nejvyšší
hygieny, obrazem železným a betonovým, výslednicí tolikerého
moderního výzkumu, nýbrž v zaslepeném honu za líbivou ne-
vkusnostf nalepiti na pochybrr'- půdorys křehké zdivo s nalí-
panou štukatérskou arabeskou. Americký inženýr mrakodrapu
vyrval první ze slabé ruky moc nad dnešní stavbou a hle, již
se razí první cesty novému staviteli. Výmarská stavitelská ško-
kapitoly o státu, státu a třídě, právu a třídě, zakončena pak
rozhledem přítomností a výhledem do budoucnosti, vyčerpává
jasně a přehledně věci nejnutnější, chtíc tak býti vodítkem, pří
stupným každému a základním kamenem dalšího studia socio
logického. »Právní stát«, toto strašidlo potloukající se po svě
tě, jak humorně nazývá jej citovaný Gumplowicz, je tu logi
cky zbaven své existence, svléknut s ochranných obalů, tak
starostlivě mu
dílo boží, ani ne jako nejdokonalejší výtvor lidský, nýbrž jako
nástroj vykořisťující třídy vládnoucí, definovaný bystře Engel
sem jako produkt nesmiřitelnosti třídních protiv ve společnosti.
Vyúčtovav s tímto fetišem, vyvozuje spisovatel nutný tvrdý,
ale úspěšný zápas. Přechází pak výkladem práva, jímž sank
cionuje měšťáctvo veškeré ukrutnosti své vlády, stanoví roz
díl mezi tímto a přirozeným právem, jež vzniká v potlačených
massách, a ukazuje na konflikt, jenž je výslednicí různého práv
ního nazírání. V ohništi zápasu třídních protiv, zápasících o
obsah pojmů práva a státu, jako největší překážka stojí »disku
tující třída« literátů, »pokrokářň«, sociálních patriotů s ideálem
zlaté střední cesty, nebezpečných právě svou dvojakostí a
kompromisností v době, která žádá . od každého důslednosti v
každém činu. Koncem přiznává se Hrdina k socialismu, jist,
že příští společnost bude spravedlivou a beztřídní. Z této víry
má kniha svůj vznět a zápal a knížku by měl čisti proletariát,
neboť je obohacením vědomostí v české aréně třídních zápasů.
— F. H. Sborník Literární Skupiny. V novém kolektivním
projevu Littrární Skupiny, ve Sborníku, vydaném v Obzino-
vých tiscích, pátráme po vývojových prvcích, po průbojích.
Teoretik L. S. Fr. Götz udává i zde linii. Ve své kritické stati
odstupuje zcela od expresionismu, překonává ho několika smě
ry a ustupuje na společnou linii očekávání, základního hledání
nejelementárnějších prvků nového světa. Říká: sociální sym-
bolism a myslí na poesii, jež by vyjádřila duchovou atmosféru
nové třídy proletářské, jež by mohutnými symboly ztělesnila
dynamické úsilí proletariátu po novém světě. Tedy program
ně obdivovaná ve své isolován ostí od světa lidského jako kdy
si, ale ta, z níž se rodí nový řád sociální, jest slavnou podíva
nou jeho básnickému zraku. Miluje vše, co jest markantní, vel
korysé, fantastické, záhadné, krásné svou excentriěností, ale
■ i prosté věci: »Miluji tě, světe, s hlučnými městy, proudícími
davy, širokými pustinami a modří nebes. Miluji tvé cesty a
dobrodružství, dobrodružství ne člověka, ale dobrodružství
světa. Vyznávám lásku pracím rukou lidských a tvým prale
sům. Miluji měsíc na nebi a světla elektrických žárovek ...,
miluji tě v tvrdých hranách geometrických a v srdci člově
ka ..., nalezl jsem dnes pěknou květinu u pěšiny a pták nade
mnou zpíval ranní píseň. Jedl jsem chléb, banány a mléko. Par
ní pluh rozorával pole a vím, že dělníci v továrnách montují
nové stroje. Pod nánosem dnů čeká zapomnění a čin. — Miluji
tě světe, protože jsi skutečný, krásný a protože se točíš.« —
Tato láska básníkova k totalitě světa přírodního i civilisované-
ho, skutečností přírody i výtvorů lidské ruky, znamená rozši
řování pole mladé poesie. Zároveň jest knihou Schulzovou de
finitivně — doufáme — přemožena poválečná nedůvěra mladé
poesie k civilisaci. Skutečnost jest svou existencí krásná, zbý
vá jen tuto krásu »věcí nejprostších a každodenních« nalézti!
Básník hledá cestu ke kolektivu cestou čisté poetičnosti, za
kotven jsa ostatně pevně v duchovém proudu doby, jenž usi
luje revolučním plánem a činem o jeho opravení, aby ho bylo
1 z e milovati. Jest proniknut vědomím lidské autonomie ve
světě. Napadá civilisaci tam, kde znetvořme člověka (tak v
»Hughesově ústavu«, kde monumentalisuje destrukci kapitali
stického světa). Bojuje proti utlačující mechanisaci života, hledá
spodní, jí zasypané prameny prostého lidského života. V knize
Sci jlzově jsou básně i prosy. Básně jsou formově ucelenější,
povídky hledají nové typy epiky v prose a postupují
od pouhých pokusů k pevné struktuře povídky. V poslední
prase vyrůstá svět ve vlastního nositele děje. — Do jisté míry
antipodem Schulzovým jest VI. Vančura ve dvou svých kni
hách (»Amazonský proud« a »Dlouhý, Široký, Bystrozraký«).
Jemu stačí i nejprostší fakt života, prostá událost a spíše jen
určitá postava, situace, jež mu slouží za východisko pro
obraz světa, který buduje sám v sobě. Hle, jeho tvárná meto
da: »Okamžiky vjemů a počasnost představ shrne se ve vý
sledek pevný a nepomíjitelný jako při početním řešení«. Tako
vá shrnutí obsahuje »Amazonský proud«. Druhá kniha obsahuje
obsáhlejší komposice. Karikaturou a širokým humo
rem, prosáklým satirou, odhaluje nové zdroje poesie. Vančura
jest tu takřka bez závislosti. Chtěli-li bychom hledati vzory,
musili bychom jiti až k Robelaisovi a Cervántesovi. Vančura
jest úžasně poctivý dělník slova. Proti poetičnosti
pros Schulzových, jež spočívá spíše v světě představovém než
tvárném, než v pevné stavbě, jsou prosy Vančurovy propraco
vány ve své stabvě slovesné s velikou mistrností. Výraz jeho
jest silný, mluví po dělnická, i když laská, i když bije.
Svět Vančurův jest světem velkých, markantních linií. Vanču
ra vnímá na věcech a místech jen nejmarkantnější znaky a
přetvořuje je radikálně k obrazu svého vidění. Někdy defor
muje do,nestvůrnosti. Proti prosám Schulzovým, jež jsou jasné
přítomností a krásou telegrafických drátů, jsou zde všechny
linie pokřivené. Vypuklým zrcadlem, jež je zkřivuje, jest sub
jektivita jeho pohledu. Ona je jeho poetisačním prostředkem.
Někdy jest Vančura příliš subjektivní, než aby bylo lze vnímati
jeho výtvory bez pocitu nejistoty. Neboť konkretisace, jež nám
má zprostředkovati silnou, m u žnou p o e t i č n o s t jeho
pros, není často dosti silná, vnitřní struktura jejich pak vzdává
se potřebné opory racionálnosti. Zde jsme zase u otázek neeti
ckých. Nestává se tu znova subjektivita básníkova nejvlastněj-
ším-nástrojem poetisačním a neotevírá se znova volná cesta
individůalistickým "kozelcům? Proto nevím, jsou-li Vančurovy
prosy, jež konají spíše jen práci zápornou, projektem nového
života a nové krásy v plném dosahu toho slova. Komunism a
dynamické sociální úsilí kolektiva jest Schulzovi i Vančurovi
jednou ze složek moderního světa, složkou nejradostnější.
Prvek etický nevtíravou vážností proniká ostatně všude. Kni
hy obou jsou umělecky silné, prvořadé básnické
Činy — přes rozumářské žvanění p. Peroutky a jiných jemu
podobných také kritiků. — B. V. — Lou’s Delluc: Photogénie.
Autorem této knihy je mladý francouzský žurnalista, jehož zá
sluhou je první vážnv kritický feuilleton o fotografii, kinu, f il-
mu a problémech, jež přinesl a k řešení referentovi novin, so
ciologovi, herci a jinému modernímu tvůrci předložil vzrůst
kinematograíu. Zatím co běžná denní kritika filmová pravidelně
se bezdůvodně opájí nicotnou produkcí, strhujíc s sebou inte
lektuální plevu společnosti v
retů či
ných titulů uznaným filmovým společnostem, píše Delluc živý
slovník nejmladší muse malířství, básně, tance i divadla sou
časně, slovník, v němž poprvé jest určeno vzácné měřítko ío-
togenické. Píše o fotografii, fotogen i i, perspektivě, algebře
světla, o tom, jak se dělá film, o přirozeném a umělém světle,
o filmové obci, o tvářích a maskách, o parukách, o očích, o
nahotě, o dekoraci nábytku, o módě, o rytmu filmu, o slovu,
o primitivech, o music-hallu, o komických filmech, o divadle,
o zástupu před plátnem. Vede ostrou hranici mezi divadlem a
kinem. Hle, plíseň divadla: neživotné masky, kredené, jakékoli,
zaprášený nábytek, starý, vedlejší okrasa, neživá gesta, po
hyby, afektovaná mluva, obecenstvo nasáklé literaturou, zko-
stlivěloi... Hle, mladost kina: masky přesné, plastické, oha-
rakterisující, nejčastěji masky přirozené, dvě přirozené tváře,
dvě bystré, výmluvné oči, nábytek neurčený k oklamání, ná
bytek důstojný prostředí, účast moderního technického prů
myslu, telefonu, nákladního rychlovlaku o stu vozech, Pulman-
nových čtyřosých vozidlech, lokomotivy, parolodi, avionu, obe
censtvo mladé, revoluční. Obecenstvu je věnován feuilleton z
nejmilejších: Dav před plátnem. Obecenstvo, hodné kina, nalé
zá v předměstí, kde se film dotýká jednomyslnosti davů, aniž
požaduje mozkové průpravy knihou nebo hudbou. Tam nalé
záte tiché diváky, pozorné a nábožně pohřížené do světelných
pásem básně a románu, týdenní přehlídky sportů, na hodinu
snící vášně a radosti, ctnosti a bezpráví této zeměkoule. V ki
nu vyrůstá umění vskutku lidové, jímž bývalo umění církevní.
»Kino je blíže básnictví než tisíce výrobců alexandrinů, kteří
vrčí v naší literatuře«, píše na konci knihy. Protože mluví od
srdce a ryzí pravdu, má každá universita slovanský seminář,
nemá však dosud docenta filmové kultury. A k tomu si blaho
přejme! — A. Č. — Ernst Boerschmann: Baukunst und Land
schaft in China. Moderní kultura je v teorii i v praksi úhlavní
nepřítelkyní oddělených a výlučných kmenových, národnost
ních, územních a náboženských kultur. Povaha současnosti je
dána průlomem do osamocenosti individua i úzkých společen
ských celků. Jednotlivec poznal bezmocnost uprostřed zápasu
politických, hospodářských a mravních zájmů a dnes je číslem
v odborné a politické organisaci, sesiluje tak početnost a boie-
schopnost moderních armád bez kulometů a kasáren. Státní
celky nejsou nikdy dosti jisty před vpádem myšlenek a státni
cké umění vyžaduje v této době aspoň ohebnosti a kejklířského
talentu. Kabely v mořských tůních, měděné telegrafní dráty v
pralese Brasilie, koleje napříč prérie, aeroplány nad Grónskem
a hlas mrtvého zpěváka v černých žlábcích gramofonové de
sky, všechen div techniky, mechaniky, statistiky, politiky činí
člověka Východu podobného muži Jihu, děje se tu pronikavé
uskutečňování civilisace, obchodní styk stírá exklusivní rys od
lišnosti; hle, příchod světoobčanství. Vymírají svérázy, kroje,
hýří jen o svátcích a v odloučených koutech světa, národní
tance odcházejí v rytmech nové taneční hudby. Nad vznešené
věže ční světskost betonu. A tak nalézáme dnes v předvečer
■
navlékaných buržoasií, představen, ne jako
I
Staatliches
5
í
5
i
s
L. SURVAGE: ŽENY.
la v ročence čtyřleté práce obnovuje ze základu program sta
vitelské školy, reprodukujíc dvě základní pravdy: povolávati
na pedagogická místa duchy mladé, neklidné a buřičské ÍGro-
piuse, Grunowa, Paula Kleea), často ovšem i negativně revo
luční (Kandinského) a uvésti mládež do dílny. Článek Waltera
Gropiuse, uvádějcí tuto nádhernou, výpravnou knihu, shrnuje
stěžejní body programu: Zaměstnávati se uměním stavitelským
a jeho mnohými tvárnými odvětvími jest životní záležitostí
všeho národa, nikoli věcí luxu. Základní potřebou je praktická
tvořivá práce v produktivních dílnách, úzce spojená s exaktní
naukou prvků základních a zákonů jejich upotřebení. Nelze než
se věnovati studiu moderního průmyslu, moderního malířství,
sociálním problémům stavebním, nabyti znalost hospodářství,
znaků ulice, dopravních prostředků, o vládnou ti konstruktivní
nauku o betonu a železe, statice, mechanice, fysice, průmyslo
vé technice, výtopných otázkách, instalaci a technické chemii,
osvojiti si vědomosň a zkušenostmi nalézti hodnotu a užitnost.
pevnost a sílu stavebních hmot a hlavně se odvážiti nových
konstrukcí. Kniha je vydána se svrchovanou pečlivostí, množ
ství černých i barevných reprodukcí otvírá nadějné perspekti
vy ze všech oborů výtvarné práce žáků i učitelů moderní ško
ly bez příhany slova, jež v konvenční mluvě znamená instituci
na stlačování mladé initiativy. Referent předpokládá, že nad
bytečný důraz dílenské rukodělné výchovy bude oslaben v
nejibližším čase rozšířením strojové výroby na nová odvětví
stavební činnosti,
o malíři Kislingovi, jasná a strohá, jako malíř, o kterém píše.
Kisling se malířem narodil a přišed do Paříže, nabyl tam malíř
ské kultury. Nalezl v sobě, čeho druzí hledali v atelierech im*
presionistů, či dokonce fauvistů, kubistů, a dělá dle toho obrazy
čisté formy, plné lásky k věcem. Chce stabilisovati obraz, kon-
solidovati malířství, shrnuje tak urputně vybojované poznatky
předchůdců a současníků. »Organist jícím realistou« nazývá ho
Salmon a tím jej také hodnotí. Courbet a Deraini, toť zrcadla
ve kterých spatřil sebe. Ví, co chce, a proto dobře maluje. V
knížce je 34 vyobrazení. Krásné je »Zátiší«, komponované jako
téměř všechny jeho obrazy,
právo a třída. Sociologie je vqdou pro proletariát, je mu ne
zbytnou, jako plán architektovi či inženýrovi je kostrou. Be.z
sociologie by socialismus zůstal toliko ideou, odkázanou na
»vůli boží« a nikoli na ruce a hlavy- proletarátu. Poučen jejími
poznatky, posílen jejími výhledy a zákony, provede proletariát
svůj zápas účelně a s vírou. Jako každá věda v třídně rozvrst
vené společnosti,, má i sociologie své vykladače, snažící se při-
způsobiti výtěžky sociologického bádání prospěchu své třídy.
Z universitních kateder, v redakcích měšťáckých listů je socio
logie zpracovávána a falšována těmi, jejichž život je životem
staiého světa, s onou obratností, v níž buržoasie se tolik vy
zná, co zatím na druhé straně bez pokřiku »objektivismu« roste
tato věda jako věda třídní, jako nástroj, jenž má zrovna tak
býti novou zbrani proletariátu, jako je mu zbraní jeho vzdor
a nenávist. Tato sociologie daleko nechce smiřovat, čeho smířiti
nelze
nich rozdílů a sílí sociální nenávist, tedy jev často jen citový,
svou jistotou, pevností a zkušenostmi. Příliš chudá je naše so
ciologická literatura, alespoň ona, sloužící oroletariátu. Pře
kladem klasické knihy Leninovy daleko není zorán úhor. Ale
budou-li častěji vycházeli knihy, jako je Hrdinova, je naděje,
že i tu bude mezera vyplněna. Jsouc rozdělena přehledně na
především obsahový. Po stránce formy nachází jen nejslabší
náznaky, nestaraje se příliš o ni. A přece po vzdání se expre
sionismu nutno hledati cestu především zase na poli formy. Jde
o to, uskutečniti umění, jež by bylo »proletářské« svou formou.
Tragikou vůdce Götze je, že druhové jeho nestačí tvůrčím či
nem jeho vedení, nebo svým zájmem čí osobním určením jsou
vedeni jinam. Nejvíce naplňuje pomysl Gotzův ve sborníku
Chalupa svou baladou. Jeřábka zajímá vždy znova sondovati,
co .maloměšťáka odděluje od proletářské revoluce. Dav, tuto
revoluci provádějící, zůstává dosud statickou stafáží, na jejím?
pozadí líčí se zánik starého svéta. Jeřábek i Kalista ostatně už
projevili jednou stránkou svého tvoření sympatie novému sna
žení formálnímu, ač ovšem Kalista zůstává i nadále v zajetí
svého bezbarevného světa. Svým dosavadním vývojem se od
klánějí od Gotzova programu: Blatný a Chaloupka, ač ve sbor
níku jeví se i u nich příklon k zpracování sociálního zážitku.
Podobně Jirko tragisuje vitalitu. Někteří mladší neprojevují
osobitých tónů. Celkem jest sborník charakterisován nadvládou
etičnosti, jež se obráží i v obšírné, dobře informativní stati J.
Zamazala o moderním malířství. Spíše než výrazem dynamiky
proletářských mass jest tato poesie ovšem vyrovnáváním se
maloměšťáka s problémem proletářské revoluce. Soustředění
na formové úsilí přivede práci L. S. na úrodnější pole. Po
stránce formy ostatně jedinci z ní budou míti i v budoucnosti
svůj význam.
nadšení, k pohrdlivému ohrnutí
k bezmeznému lichocení národním a z jiných poehyb-
I
I
i!
I
B. V.
1
A. C.
Carl Einstein: M. Kisling. Knížka
v
Gü. Material zur elementaren Gestaltung-
Red. H. R i c h t e r. Formátu novin, obsahu pronikavě a positiv
ně revolučního, uvádí se list konstruktivní architektury, discipli*
nované úvahy, inženýrství moderního a velkorysého do rukou
čtenářových Marxovou thesí: »Umění nemá vysvětlovati žir
vota, nýbrž změniti jej.« Obklopují nás nebezpečenství faleš
ného socialismu a výsměšná prakse utrditi dav v kulturních
nebožáctvích a rozředěných naukách, učiniti proletariát nosi
telem mravní bezkrevnosti a obnošených, skoro vědeckých ha
dříků, zatím co je vyspělého revolucionáře nedůstojno hrabati
se v plesnivině a sentimentálním hnoji. Namísto hygieny píší
proroci a spasitelé mnoho sentimentality, přejetým dělníkům
věnují báseň, ač by stačil ochranný koš a výstražný kolík,
Hodlají spasiti svět spíše povlovnou tisíciletou výchovou než
taktikou revoluce a síly plýtvají na nehospodárnostech. Tvor
ba užitečná, úřední domy, továrny, nový obytný dům, plán
velkoměsta, fysické převraty, Marxistický realismus
ničím pro červeného šmoka. Tím radostněji podotýkáme, že
»GD« vychází z vážného zákonu práce, organisace, určitosti,
hospodárnosti, rýsujíc tak směr nové cesty. Soustřeďuje jména
a pracovníky: H. Richtera, Miese v. d. Rohe, Théa van Does-
burg, přináší nebo chystá statě a reprodukce, plány a diagra
my, poučky a these: Fiat, Prvek a vynález, Nová optika, Sta
vební ruční práce a stavební průmysl, Topografie typografie,
Lunapark, Fotoplastika, Dětská hračka, Akrobacie hercova,
Nová obytná budova. — A. Č.
Redakce: J. Krejcar, J. Seifert, Karel Teige. Byl vržen do zá-
k
4
Dr. Josef Hrdina: Stát,
F. H.
nejsou
naopak ještě více rozdvojuje a prohlubuje propast tříd-
Disk. Internacionální revue.
5
