, 
■ 1 
'i 
Proč jsi vybil mé lvy, proč jsi mi ponechal mé hady? 
Jsem černý. Pohrdaje tebou, plazím se před tebou a uštknu ič. Jsi 
bláhový ve svém domnělém bezpečí! Přijde den, kdy dostaneš 
zimnici! 
Miluji whisky, korále, světla; vysmívám se tvým učencům, kteří 
mne lákají z krčmy do přírody. Vidím přírodu jen v břišních 
tancích. 
Jednoho dne ztroskotám tvoji říši. 
Aniž pak žhavé slunce zapadne nad mým panstvím. 
Jsem prosáklý rumem a pomstou a ještě více toužím po všech 
tvých sklenicích (za pět krabic tabáku jsem. ti prodal své království). 
Sedě na rumařském vozíku, vidím, že pár prašivých mezku pode 
mnou, má pro tebe kupní cenu Afriky. 
Lituji tě, bělochu, pro bolest a žízeň. Vystoupím na porrch, ozářen 
světly tvých nočních lokálů. 
Podáš mi CHICAGO-TRIBUNE do postele s uctivým posuhkem; 
pak mne odvezeš v liftu na verandu ESPLANADE-HOTELU 
k lunchi. 
Otevřeš mi pokorně Pulmanna; neopomenu ti dáti pěticent. 
Budeš říditi moji yachtu, potiti se horkem a plameny v pekle stro 
joven atlantiku. Zlomím tvé stávky. Budu popíjet v červeném a 
zlatém kabátě a zaplatím ti, abys v baru tančil s mými ženami 
Nádherný pohled ! 
Pronikám tě Část po části a netušíš. Koupím tvoji kulturu za pět 
(5) krabic tabáku. 
Lituji tě, bělochu, pro propast, do které jsi padl. 
Zda-li nesní tvé panny o mém těle za. nocí měsíčních a v čas 
svého očisťování ženského ? 
Miluji jejich náhrdelníky, prsteny a žilkované achátové náramky. 
Ozdobím se ženskými látkami. 
Prohlížím illustrované časopisy. Pošlu, expedici do Evropy, kde prý 
jsou husté pralesy a v nich ženy bílé, průsvitné a zamžené, sí 
slaměnými klobouky na stuhách, zavěšenými na loktech, při trháne 
pomněnek 
Budeš zpívati mé písně, milo vat i mé cetky a rezavé ručnice, stavětí 
pro mne a zavodníš mi poušť Nubijskou, neboť se mi zasteskne 
Svůj štít přiložím na tvá prsa a pak, kdykoliv se mi zachce, zemřeš, 
aniž bys zvolal: Misericordia ! 
Ubohý ! 
K jaké víře se obrátíš ? 
V pařížské Notre-Dame mi odsloužíš slavné^ Te DEUM k panně 
Márii. Černošce a k Ježíši Kristu, který byl Černoch. 
Die Malerei stirbt ab gerade so, wie die letzte Manu 
faktur. Kunstbetrieb und Kunsthandel sind durch Stagnation 
gelahmt. Das moderne Publikum ist nicht danach, Geld durchs 
Anka uf en teuerer Originale zu verlieren. Die mechanische Re 
produktion ni I Michern, Albums und Zeitschriften vulgarisiert 
und verbreitet moderne Bilder, indem sie Kopisten und Epigo 
nen erwürgt hat. In der Bibliothek findet man ein Buch mit 
Picassos Bildern gerade so, wie Bände mit Gedichten von 
Rimbaud, Apollinaire, Cendrars. Für Originale gibt es. im 
modernen, dekorationslosen Interieur keinen Platz und in un 
serem Portemonais kein Geld. Ein Bild an der Wand ist 
angesichts der architektonischen Reinheit des Raumes 
shocking. 
•**íA 
Magické světlo za hady 
podmaňujíc! oči 
dobrodruhovy. 
9 
»How it hangs upon the trees, 
a my stery of mysteries!« 
Edgar Allan Poe: Spirits of the 
dead. 
Nebezpečí jako starověký zastřený obraz vábí ruce, jež 
dávají v sázku klid duše a těla. Nutnost, z níž pramenila od 
vaha k nebezpečnému souboji jeskynního muže s arktickým 
medvědem, mystická víra, zrak upřený k oblačnému kříži, jež 
organisovala křižácké boje, zakotvila v moderním člověku, je 
hož život je ohraničen zákonem a řádem, ve tvaru životního 
stylu, stala se uvědomělým chtěním dobrodružství a sensací, 
vždy podmíněna jsouc pude m, gravitačním zákonem veške 
rého lidstva. 
š: 
Man muß einen neuen Typ des Bildes erschaffen. Die 
Paletten und die Pinsel werden wir ins alte Eisen wegwerfen, 
die Kunst wird sich mit der Maschine auseinandersetzen, nicht 
in der Weise, indem sie die Maschinenformen malen wird, 
sondern indem sie sich auf die maschinelle Basis umstellen, 
die maschinelle Herstellung annehmen wird. (Konstruktivisti 
sche Ölmalerei heißt contradictio in adjecto.) Die Malerei war 
ein Handwerk, eine Manufaktur. Maschinelles Produkt ist die 
Photographie und die Kinophotographie, ersetzend die Manu- 
fakturbilder. Außer der Reporter und der dokumentären Pho 
tographie entsteht die rein poetische Photographie 
r> 
* * 
0 
S. 
f 
<5 
Odvěký anarchismus dříme v jádru duše: měšťák se 
zpronevěřuje časem své božské stálosti: vyhledává cestou z 
krčmy šikmých ulic, trojnásobné měsíční podstaty, laje polici 
stově vidině. Policista, jemuž blahořečí dobrý kupec, je vždy 
terčem nenávisti; bezpečnost unavuje, výchylky jsou tak hu 
morné a výstřední. Měšťáka, jenž vyplňuje svůj dům i své 
dny smyslovými sensacemi: ozdobenými stoly hostin, nevidi 
telnými parfumy, spíží alkoholů a schránami vonných dout 
níků barvy mahagonu, napodobuje dělník lacinou závratí zele 
ných kořalek, knihovnou Bufallo-Billa, Cliftona, Karla Maye. 
Nepřeme se s marxistou o socialismus a vědu. Jsou určité a 
kloníme před nimi v pokoře čelo. Nechť se teoretik pokloní 
poučce psychologově: Překvapení je solí nudy, práce a osudu. 
V husté síti pudů nikoli nejmenší instinkt stádnosti vine 
se historií a každodenností. Robin Hood shromažďuje ve stínu 
lesů ve chmurné baladické atmosféře vzpoury a rozvratné or- 
ganisace své dobré bandity jako předrevoluční ruští studenti 
bomby a petardy hotovili v hlubokém hřímání vznešených dis 
kusí. Misantrop, zrůdný vychvalovač samoty, nevzletný a 
otupělý přízrak, čím chce rušiti turistické skupiny, volající své 
»hurá«? Když spadnou skořápky individuelní uzavřenosti, pla 
nou oči vůlí k ekstrémní taškařině. 
Hranolem zlomené světlo klade rozřešení své záře du 
hou barev a nuancí; lze je převésti v počet jako kmity vyso 
kého e. Konstrukce přítomné duše, její neobyčejná tajemná 
zákoutí, labužnictví sensací, vkusů, předtuch, visionářství jsou 
částí zákonů fysických, matematickými poměry, úsekem psy- 
ve foyeru kina jsem nabyl chologického řádu. Posléze a především je duše faktem, zrcad 
lem, citlivým reagovati na záhadu a dobrodružství, jež byly 
stvořeny v den vzniku planet a zbarvení oblohy blankytem. 
Dávná minulost opakuje se jenom ve snech. Nesčetné 
zrody nevyhladily předhistorických hrůz a řady nevysvětli 
telných reflexí. Sníme nejvíce tváří v tvář nemilostivému pra 
covnímu osudu sen, někdy jedinou intimitu životní. Žijeme-li 
skutečnost tvrdou, vychylujeme se více z pravidelnosti, až 
splýváme s ukrutností a černou mocí snu. Menšíce se v dítě, 
vybíháme podle pahýlů stromů na vysoký most. Klene se nad 
strží. Most? Holá nástraha, zřítili jsme se. Světlo dne: pluje 
me jezerem s rybami. Zahynuli jsme v travách a řasách. Straš 
livá bezmocnosti snů! 
c 
Man Ray. 
Poesie ist die einzige Kunst der konstruktiven Zeit. Der 
Kubismus brachte das Bild auf den Weg der Poesie. Der Poe 
tismus gelangt zur Fusion des Bildes und des Gedichtes. Wir 
versuchen mit einigen Kameraden aus Devětsil eine neue Form 
des Bildes und des Gedichtes 
* f 
r 
das Bildgedi cht 
zu 
schaffen. 
Wie die Malerein poetisch, so ist das moderne Gedicht 
(Marinetti, Befreite Worte; Apollinaire, Kalligramen; Birot, 
Poesie des Pleinair und nicht in letzter Reihe die Plakate) op 
tisch und typographisch geworden. Da das Wort die ur 
sprüngliche Kraft verloren hatte und eine bloße Quelle der 
Verstellung geblieben ist; sind die optischen Mittel natürlich 
viel wirksamer als die akustischen. Außerdem wird das 
optische Gedicht international. Wir machten den Versuch 
ein turistisches Gedicht entstehen zu lassen, einen Reflex der 
Lyrik des Reisens, indem wir es aus einigen charakteristischen 
photogenischen Elementen zusammenstellten: aus einer Schiffs 
flagge, einer Ansichtskarte, einer Photographie des Sternhim 
mels, einer Reisekarte, einem Triäder und einem Briefe, mit 
der Anschrift: Ein Gruß aus der Reise! Diese Signalelementen 
evozieren Eindrücke von einer Anschaulichkeit, die den Worten 
vollends abgeht. Oder wir konzipieren: Die Abfahrt nach Ky- 
thera, ein kleiner lyrischer Film mit der Abfahrt eines Segel 
schiffes mit flatterndem Taschentuch 'und einer leuchtenden 
Anschrift Au revoir! Bon vent! Nezval ist durch internationale 
Worte, Formen und Farben um diese Poesie des Signalele- 
mentes bemüht. Voskovec evoziert einen Ausflug auf dem 
Motozykl durch charakteristische Elemente. (Abgebildet in 
der 3. Nr. der Zone.) 
Das Gedicht wurde einst gesungen, jetzt wird es gele 
sen. Die Rezitation wird zum Unsinn seit der Erfindung der 
Typographie und des Buchdrucks. Den Symbolisten handelte 
es sich vor allem um Musik. Vernünftiger als Bücher heraus 
zugeben, wäre den dichterischen Gesang durch eine Phono 
graphenplatte aufzufangen. Das letzte Ziel wäre hier der not 
wendige Zusammenschluß der Musik und der Poesie, nach der "Ě 
Francesco Cangiullo in seiner »Poesia pentagrammata« streb- 
te. Die moderne Zeit hat aber, wie gesagt, den Nachdruck auf 
die optische Seite hin übertragen. 
Wir werden Bücher von Bildgedichten herausgeben, die 
das konsequenteste Produkt des Poetismus*) sind, den wir 
řr i e Malerei übernimmt hier die Methode der 
W0!A^ 0ii Í!iie und diejenige der Photomontage und-, gelangt 
zur rein Poetischen Funktion und Emotivität. 
Die Konstruktion ist die Basis der Welt. Die Poesie ist 
die Krone des Lebens. Die Konstruktion ist eine Forderung 
der rationellen Arbeit und Produktion. Die Poesie ist die 
schönste Blume aus dem Garten des Epikuros. 
r 
< 
f 
$ 
* r 
<5 
ROZHOVOR 
<■ 
V legendách samotářů, tam, kde se mluví o vladařích bez panstvu 
kněžich bez víry a ženách bez úsměvů, četl jsem o vás. 
Vím, že zahleděvši se na garnituru popelníků, v nichž doutnaly 
smutky, naděje a touhy pijáků, upravila jste si tenkráte lépe účes. 
Vzpomínal jsem na vás neustále. 
V těchto vzpomínkách jednoho večera 
o vás představ velmi fantastických. 
Do dnes nevím, kde jste tehdy dlela, mezi jaká ohnivá znamení 
jste zanesla své stmívavé oči, vlasy docela rusé a své korálové ná 
ramky s měsícem ze sněhu, neohlédnonc se. 
Dnes zaštěkali psi a přišla jste ke mně s kyticí polárních růží. 
V legendách samotářů, tam, kde se mluví o vladařích bez panství, 
knězích bez víry a ženách bez úsměvů, četl jsem o vás. 
Leč můj osud již mi určil sirotek, na rohu ulice prodávající losy 
a fialky. Karel Schulz. 
* 
í 
X 
< 
5 
u 
o* 
í 
< 
KNIHY „NA VLNÁCH T. S. F. 
ZLODĚJ A HODINY. 
A A 
Uvolněné podvědomí, konstruující v našich snech v chao 
tickém seskupení bizarní dobrodružství a příhody, vyzdviženo 
jsouc básníky úpadku na jediný svět, v němž možno žiti ono 
stálé snění, jímž ztratilo se tolik duší, jak řekl Villiers ďlsle 
Adam, tvoří umělé ráje, kam rafinovaná kulturnost lidí z fin 
du siede utíká v touze po sensacích a změnách. Prokletí bás 
níci, tito Birds of right, oslepeni hýřivým blýskotem života, 
o čiý-nrtrkajh - i oné 
kde svět možno seskupovati, ničiti a znovu tvořiti v minutě, 
tam nacházejí své království. Avšak noci jsou krátké, je nut 
no stvořiti noci, a tu někde otvírá hašiš, kokain, opium a alko 
holy brány umělých rájů, které však propouštějí je měkkou 
chůzí sybaritských a zlomených bytostí, a zavírají se před 
hlučnými kroky zvědavých namanuvších se lidí cizích. Dobro 
družství tato, naprosto duchová, kdy tělo chabé a nezúčastně 
né je pouhou svou nervovou tkání, přecitlivělou a reagující na 
mlžnost představy, jež jiných zanechává nedotčených, roze 
chvěnou harfou, vykouzlující tiché a melancholické vibrace, 
přivádějící stavy, jichž intensita stupňována jest opojnými lát 
kami, nahrazují noční sen, činíce svět, jenž hlučí, zbytečným 
a drásajícím. Vzácná poesie exotické vůně vyrůstá tu jak 
plody asfodel, vonící hřbitovem, ale s poesií hynoucích věcí, 
jež vždy mají krásu. 
s.;, ” ** '■* * * v. .. .. - . » 
Opakem umělých rájů, opakem snů mlžných a chimé 
rických, je snění amerických inženýrů, mathematických mozků 
moderních utopií, kde Kellermanův Tunel se otřásá míle pod 
vlněním mléčných, zamlžených mořských ploch svistem elek 
trického vlaku. Geniové, talenty a výrobci technických rájů, 
snivci skutečna, jimž přiřadíme děti téhož neklidu, síly, jež ho 
toví ilusi, přetvořené společnosti 
monie (Paul Adam), inženýři hospodářské kombinace, údivně 
převratné a ekonomické (Lenin)! 
Chiméra i konstrukce jsou konečně charakteristickým 
znakem oněch oblastí, v nichž je duše drásána, laskána, šle 
hána v nemilosrdný let fantasií pera: uměním. 
Baudelaire, Poe, A. T. Hoffmann, básníci nálady, my 
stérie, vise, exoti civilisace, jimž věci se oblékají v něžná tka 
niva, jimž osoby se barví karmínem a pudrem, jimž bytosti 
oblékají masky. Tklivý Mallarmé! Sklonivše se k vám, tito 
básníci ubohého souchotinářského herce, nad jehož smrtí padá 
opona jak roucho pohřební, tito obdivovatelé věcí rozkladu a 
podivnosti promlouvají: »Bezpečnosti a jistoto, čím jste na 
tomto tvrdém stole, čím jste, střízlivé měšťácké světnice, cim 
pravidelní chodci, strážníci, zedníci na stavbě? Mimo nás leží 
země fantastických tvarů, barev, chutí, vůní. 
zákonů, kouzelných tónů, dynamiky tragi 
ckých příběhů«. Toť paradoksní zásnuby intelektu s ryzí 
melodií, jako když světlo lyrických reflektorů pohrává si mra 
kem a žlutý, uhrančivý měsíc pluje mramorovou deskou. 
Leblanc, Leroux, Doyle, Veřne, básníci konstrukce mo 
derního dobrodružství, hazardnosti, problémů, blízkých šacho 
vým tahům, lišíce se šíří své látky, oživují méně předměty 
jako spíše problémy! Děj, nepředvídaný sled, katastrofa dyna 
mická více než statická závrať a hádanka matematického es 
pritu, jimiž žije tato stejně moderní skupina literátů, doplňuje 
miláčky moderních čtenářů. Prožili jsme všichni myšlenkový 
postup, kde jsme se obírali hrůzností a neočekávaností takto. 
Sedíce v kinu, vidíme obrazy: 
Záclona je spuštěna. Dům v sadech mlčí, hrouže se do 
snů. Podzimní vichr zakvílí, proudy lijavce se prohýbají, ply 
nové oči mhouří se v nepohodě, kouzelné předpůlnoční oci 
sfingy. Muž pracuje, sčítaje sloupce čísel. Záclona se pohne 
oživuje. Nic než výstřel a smrt. Konečky prstů v bílých 
kavicích vyhlédly do dychtivé prostory kina. 
Toť záhada hrůzy, pronásledování, úskoku a napjetí. 
Obracíme se k nejbližšímu sousedu: jeho veliké, strašné 
* < 
H 
í 
- 
Zloděj a hodiny utíkají navždy 
poesie je umění utráceti drahocenný čas 
Hledejte raději věčné pravdy 
a slyšte můj varovný hlcCýs 
NEZAPOMNÉlfiSTE SI NATÁHNOI 
Kohoutek někdy kokrhá a někdy spouští 
Kdož chtěli svádět byli svedeni v 
A jako svého času vedl Mojžíš Židy pouští 
dnes máme elektrické vedeni 
JE VAŠE PIANO DOBŘE NALADĚNO? 
neboť dobrá nálada je dar samého boha 
který nás denně plástvemi medu hostí 
Škoda, že se mu nikdo nepodobá 
aby nám nebylo smutno v ulici Veselosti. 
\i 
i 
1 
^ nlzvo í 
* » . sTj 
- O- 
JC1IZ, I ct 
r 
Jim 
**■ • 
% 
I 
Karl Teige. 
< 
V" 
t 
l 
\ 
S KOKETNÍ DÁMOU. 
i 
< 
I 
S koketní dámou sám v dresu jockeje 
na koni v parku 
pro zevní růži se shýbá 
ta dáma je musou, když se usměje 
a pozpátku ho líbá 
A jako šermíř ve své pracovně 
v zrcadle soupeř v drátěné masce 
hozenou růži rapírem, nabodne 
v hazardní sázce 
To je mé srdce 
dáma zakvílí 
s bohem můj krásný sne 
básník se zasní a za chvíli 
svůj obraz v zrcadle probodne 
* i 
K 
B 
U 
Y 
L 
T 
T 
O 
U 
v 
I 
R 
A 
A 
\ 
i 
< 
básníci společenské har- 
N 
* 
i 
i 
i 
\ 
\ 
BÝTI RYBÁŘEM. 
Tři básně v prose. 
PROVINCIÁLNÍ. 
i 
\ 
Býti rybářem na Sahaře 
a kapitánem lodi která nemá dna 
hle to je vše co nám zbývá 
ale o to se nejedná 
Říkáme fotografie mrtvých milenek 
to bývá smutnější než Pompeje 
kytička uschlých konvalinek 
když jaro je 
Říkáme: všecko je mrtvo 
to bývá smutnější než Pompeje 
fotografie mrtvých milenek 
když jaro je 
A to je nic co nám zbývá 
Tyto blekotavé rýmy 
jsou mé poslední 
každý rok máme své obvyklé rýmy 
a pláčem celé dny 
* 
Obnovujeme šperky ve svých myšlenkách. 
Kruhové mříže jsou ozdobeny vadnoucími rážemi kostelními. 
De.i voní čerstvě nasypaným pískem a slunce kreslí stínované troj 
úhelníky světla na řece, neboť se- blíží k času polednímu. 
Obchodníci jsou zde vznešenější než barbarské modly a jsou také 
tak ozdobeni. 
Hrobník zná moudrost všech věků a národů, pohrávaje si s bílým 
psíkem na trávníku. 
Lékárna voní amarou a balsamy Cleopatřinými. Voraři přešli dračí 
peřeje a hodují v zájezdním hostinci pod lípami. 
Rusalky mezi dvěma mýtinami pijí s dlaní ze studánky 
V cizím hotelu, dojati, hledíme okny bez záclon na malé náměstí 
se stínem věže uprostřed. 
v / 
I 
< 
i 
N 
«> 
R 
ÚLISNÝ HAD. 
NEGERSKÄ. 
.1 
Úlisný had se kolem, stromu vine 
Eva je nahá 
< 
Narodil jsem se v africkém vnitrozemí a jsem průvodčím elektrické 
pouliční dráhy. Na večer pak tančím v baru za plat. 
Proč jste vybili mé lvy, proč jste mi ponechali mé hady ? 
Miluji whisky, korále, světla. Projíždím za dne vysokými square 
a večer se opíjím. To z lítosti nad tebou, žebráku bělochu! 
Pohrdám, tebou poctivý a hladovějící (má pýcha vzrostla při tvých 
pouličních demonstracích) ! 
had ji pokouší 
Adam má ovšem starosti jiné 
vymýšlí jména pro své papoušky 
\ 
1 
Jablko rajské 
svádí Evu zmije 
a v zubech plných jedu plod ten přesladký 
ach je to přece jen stará historie 
pro naše pohádky 
Jablko rajské 
člověk ani neví 
když ve svém RESTAURANT je okouší 
jak smutná byla asi láska Adama a Evy 
a smutné manželství 
v krajině rajské mezi papoušky 
V • 
r u - 
*) Der Poetismus ist der erste -Ismus, der in der Tsche 
choslowakei entstanden ist, und doch ist er nicht einer der 
üblichen -Ismen in dem bisherigen Sinn einer Kunstschule. 
Der Konstruktivismus ist eine Arbeitsmethode auf Grund 
fester, rigoroser Gesetze, es ist die Kunst des Nützlichen. Der 
Poetismus, seine lebendige Ergänzung, ist Lebensatmosphäre, 
lieb und wonnig, ein Lebensbonton, die Kunst des Lebens, des 
Sichfreuens und des Lachens; er ist die Kunst des Genusses. 
oči 
Neboť člověku je dopřáno stero obrátek, aby vyhlížel 
stolem svého dne i básnický pel vířících vrtulí i hrůzu neklidu. 
Svět nutno udržovati v rovnováze: 
exaltaci živoucích smyslů odpovídá zsinalé mlčení zá- 
za 
huby; 
Jar. Seifert. 
4 
>