/V
lze spíše než o ustrnutí mluviti o úpadku lidského obydlí od
dob pompejských přes gotiku a renesanci. Možná že vpádem
oarbarú, a nebo spise proto, že architektura pojímaná většinou
jako problém umělecký, nepostihla disonanci svého rytmu s
rytmem života. Mimo to většina práce stavební ještě dnes jest
prače rukotiiiná. Za těch okolností ovšem je těžko, aby sta
vební produkce konkurovala ostatní technické produkci, v níž
precisním strojům předána většina práce.
Konec konců není podstatného rozdílu mezi systémem
práce, kterým si lepí divoch svou chýži z vepřovic
řemeslem zednickým. Je samozřejmo, že nejbližší budoucnost
náleží domům montovaným suchou cestou.
Pevné naše obydlí se tedy nezměnilo podstatně od dob
římských. Ale civilisace přinesla přece jednu velkou novinku
— a to obydlí pohyblivé. A hle
bylo hlavně umělecké tradice. Jedině zákon ekonomie, touha
po docílení největšího kormortu, takřka v kostce, probudila
vynalézavost a výsledkem jsou dnes ryze moderní interieury
všech dopravních prostředku: vlaků, parolodí, vzducholodí.
Jestliže okna našich domů podobají se spíše střílnám
středověkým, zde všude jest již interieur v otevřené souvi
slosti se svým prostředím.
Technika ale nesměřuje k ohromnosti. Obrovský dům
se strašlivou mašinérií není ideálem. Ideálem je spíše prostý
stan na břehu řeky, u jehož vrcholu umístěná anténa spojuje
vás s celým světem, jest vaším mechanickým uchem, kterým
posloucháte nejnovější tango z Wallstreetu, jste-li méně mo
derní, tedy třebas Wagnera nebo Beethovena. Kochkůsta, kte
rou zapnete prosté na nejbližší vedení, obsluhuje vás dokona
lou kuchyní. A co více: můžete být třeba zcela sám, zařízení
vašeho domova obklopuje vás samo automaticky komfortem,
jaký Ludvíku XIV. nemohl poskytnouti obrovský aparát slu
žebnictva. —•
v komfortním životě můžeme clmtuati hry jeho poesie. V kom
fortním životě nemusíme jisti, abychom ukojili hlad, ale aby
chom podráždili chuť.
Amselm Feuerbach prohlásil, že k pochopení umění je
nutný pohodlný fotel a Majakovský napsal, že hřebík v botě
je strašnější než Goethe.
Nezapomeňte, že Newton objevil svůj zákon, když skoro
usínal ve stínu jabloně a že Edison v.\ počítává několik vyná
lezů, které učinil v lenosti a k podpoře lenosti. Všechna poesie
začíná tam, kde končí existenční starosti.
Sedlák, jehož život byl naplněn účelnou prací, stal se na
výměnku básníkem a točí prsty mlýnek u krbu. Těší se z ne-
účelné a poetické hry. Tato poesie je nedělí života po šesti
dnech práce.
nebo jsme zjevy ze středověku a nezbývá nám než umřít, čím
dříve, tím lépe.
Největší neštěstí je, nelíbí-li se nám tento svět a nudí-
me-li se v něm. Středověké mentalitě Ruskinově se tento svět
nelíbil. Chtěl nám vrátiti boha a ornament, uvésti nás do ka-
thedrál či klášterních dílen. Odpověděli jsme mu, že nečteme
•bibli, ale spíše Apollinaira, a že ornamentálně zdobené věci ne-
dojímají náš zrak, jenž je uchvácen světelnou reklamou.
19. století, které zrodilo naši civilisaci, vytvořilo poměry
z jádra nové. Šlo se příliš rychle k budoucnosti a ta jest vždy
cky nejistá. Nic přirozenějšího, než že se hledá zpáteční cesta k
minulosti.
v >
a našim
V 19. století ustavuje se historie jako věda, veškeren na
cionalismus orientuje se historicky, pořádají se krojové slav
nosti a plagují se historické slohy. Marně, neboť francouzská
revoluce spálila za sebou všechny mosty a doba, která zavedla
strojovou výrobu, nemá paralelu v žádném minulém století
doby
zde nebylo tradice
ne-
Harmonie života je dána rovnováhou práce a poesie.
Rozmanité druhy teto rovnováhy charakterisují rozmanité kul
tury a, slohy. Staré skotské písně jsou podle Morrise čímsi, co
musel vymyslet člověk, tkající u stavu. Ornament při manu
fakturní výrobě byl oslavnou písní nad vznikem nové skuteč
nosti, svatebním rouchem, v němž poslán výrobek do světa.
Mechanická civilisace změnila z jádra tento způsob rov
nováhy. Železné konstrukce rozpojily stavbu od dekoru a Wag-
nerova empirická formule Material — konstrukce i-R- poesie,
bude dnes strukturně napsána jinak.
předstrojové.
Všechny problémy francouzské revoluce a žádný z pro
blémů doby předstrojové není už aktuelní.
Život je silný a překonává hravě historickou mentalitu.
Tuto si uchovali jedině umělci, což je na nich jedině zajímavé.
Jsou skutečně kuriositou. Ostatně někdy to cítí i sami. Rodin
si často prý připadal jako brontosaurus, kráčející pařížským
bulvárem.
Práce a poesie nachází se v polaritním napětí. Nepřeje
me si, aby úředník, píšící akta, básnil a pustil uzdu své irra-
cionální fantasii.
Potřebám poesie odpovídá lépe všechno ostatní než t.
z v. umění. Poesie je radost a poesie je v radostné prácí. Je
těžko si představit, že by nějaká úřední administrativa neb
čištění stok bylo pro člověka, který smýšlí co nejkolektiv
něji a je si vědom smutné nutnosti své práce, osobní radostí.
Nuže zavedením stroje potlačujeme tyto práce na minimum,
resp, je anulujeme vůbec. Počítací stroj nahražuje byrokratické
sily. Radostná a opravdu produktivní je jen iniciativní práce.
Je hnána životodárnou silou vynalézavosti. Její poesie
není zrovna z umělecké pověry, ale přímo ze života, je ži
votním úkonem.
V š e c k y krásy
A jste znovu tím divochem, který tráví svou první zimu
u ohně. Jenže poněkud zlepšeným. Stroj zprvu zotročil člo
věka, vzal poesii jeho práci, jakou měl při manifaktuře, ale
zvolna stroj osvobozuje člověka, otvírá nové netušené krásy
života
v •
dává životu novou poesii.
Ovšem, nemyslím, že by se mechanický dům budoucno
sti stal takovýmto stanem. Veliká města budoucnosti budou ná
sobkem jeho 1 . Ale tento mechanický stan jest tak důležitým či
nem, jako když kdysi člověk opustil jeskyni a postavil si
obydlí volně stojící. Naše dnešní obydlí jest právě jen primi
tivní jeskyní
jeskyně a postavme si domy!
Návod k tomu nám dají inženýři, kteří konstruovali ka-
spacích a jídelních, vozů. kabin aero-
vytvořil
pro stě
člověk, celý dokonalý harmonický člověk, který chápe
barvu přítomné vteřiny života a nikoliv pověrčivý a defektm
umělec. Všechny civilisační a poetické hodnoty tvoří člověk a
nový člověk sám je nejdokonalejším výrobkem a nejvzácnější
hodnotou civilisace.
Stroj a úředník neplodí nových hodnot. Zákon moderní
práce je ekonomie, ekonomie života a nejen ekonomie
úzce a krátkozrace finanční. Jedině ekonomie může vésti k
blahobytu, t. j. nadprodukci. Kapitalistická finanční ekonomie
udržuje nás v stavu podprodukčním a nadprodukční krise ven
tiluje destruktivními katastrofami
Řád, ovládající dnešní techniku, kapitalismus, není eko
nomický. Ale ani dnešní technika není dokonale ekonomická.
Intervenují tu úžasné ztráty energie, nutné tam. kde se síla
vyrábí z hmoty.
světa
relativně k naší vyspělé civilisaci. Opusťme
biny transatlantiků
plánů a vzducholodí a všichni vynálezci moderního věku
jenom ne profesoři z uměleckoprůmyslové školy.
válkou.
Řekli jsme si, že je život neustálý pohyb hmoty. Život
je pohyb s místa na místo. Pohyb děje se nejpřirozeněji v hori
zontále. Moderní architektura jest takřka apologií horizonta-
lismu. Horizontální charakter moderní architektury vyplývá
ze systému lidského života. Vertikální charakter měly kathe-
drály, ale v těch se zpovídaly španělské světice z přílišné
péče o tělo. Abstrahovaly od života.
Moderní člověk od života naprosto nemíní abstrahovat!.
Rhytmus práce
Ekonomická bude ona technika a civilisace. která in
tensivně využije sil, jež jsou nebo mohou nám býti k disposici,
která se plně zmocní organických sil přírodních. T e c h n i-
cký návrat k přírodě a nikoliv ideologické běhání
po čtyřech.
Josef Albers Regal časopisů
přechází do rhytmu poesie. Rhytmus
moderní strojové práce liší se velmi od rhytmu práce ruko-
dílné. Vezměme příkladem práci na poli. Moderní hospodářské
stroje vnesly tu jistě nový rhytmus do nejdůležitější z lidských
prací.
Síly sluneční, tepelná, světelná a chemická energie jeho,
převraty v chemii, objev radia a porušení atomové soustavy,
příliv a odliv atd.
Přijde čas, kdy budeme mluviti o biomechanice. Pří-
Západ slunce, příroda
Stroj zkracuje pracovní dobu a dokonalá industrialisace
umožní nadvýrobu při 2—4 pracov. hodinách. Nová poesie mu
sí být tak intensivní, aby vyplnila volný čas. Rozhodně tato
poesie nejsou sonety. Ve volném čase nechceme jen poesii
číst, chceme poeticky jednat. Věnujeme se sportu, věnujeme se
zábavě, hrám, tanci, věnujeme se meditaci a zkoušení síly vy
nalézavosti a každý vynález je faktem poetickým.
Je paradoxem, ale je zároveň faktem, že moderní poesie
stává se čím dále tím romantičtější, čím, více mechanisace ži
vota vede k 100%nímu realismu.
Romantická není jen poesie dadaistů, jako protiklad a
doplněk konstruktivismu, — romantická je i vědecká poesie
Verneova.
Stará lidová písnička
tanec při obžinkách, tu dissonu-
A tak je všude, kde bychom chtěli starou poesii
roda byla pro nás symbolem krásy,
nám může být v budoucnosti projevem konstruktivní síly. Ne-
podobá-li se již dnes organismus moderní architektury orga
nismu člověka? Kostra je uvnitř a zevně tenká pokožka. —
Středověká architektura, kterou označujeme jako pevnostní,
nemůže konkurovati s konstrukcí Eifelovy věže a konstrukce
Eifelovy věže nemůže konkurovati s konstrukcí žitného stébla.
je s prací,
aplikovati na dnešní život.
Více než dlouhý epos o hrdinství křižáků za výpravy do
Palestiny, dojímají nás tři stručná písmena
SOS
tři jiskrové značky
do černých vod oceánu.
Doba moderní civilisace strojové má zde své drama.
volání pomoci Titanicu, potápějícímu se
Jehla
žihadlo vosy.
Přiznáváme, že tento návrat k přírodě předpokládá do
konalou mechanickou civilisaci. Potřebujeme velmi dokonalou
civilisaci, abychom viděli její nedostatečnost. Dokud jsme ne
měli dokonalých optických přístrojů, mohla nás těšit! iluse, že
naše jehly jsou špičaté.
Vynašli jsme si roboty-stroje, aby za nás pracovaly, ale
museli jsme věnovati mnoho práce tomu, abychom je vytvořili.
Přijde čas, že vyzveme přírodu, aby pracovala za nás, což
bude spojeno s výhodou, že přírodu už nemusíme vymýšleti.
Byla doba, kdy člověk teprve svým poměrem k bohu
vcházel v poměr k bližnímu. Náboženství ale poutalo lidský
zájem mimo svět.
Moderní poesie poutá člověka k tomuto světu, stává se
náboženstvím z tohoto světa a lidé bez intervence boha jsou
k sobě v přiměřeném vztahu. Společnost jest dnešním obřa
dem, jest náboženstvím.
Společenskost uvedena v řád
Cesta je jasná.
Jsme zde tedy u zcela nového pojetí poesie, revidujeme
tedy ideál štěstí. Štěstí a poesii zasazujeme jako plodný prvek
a hybnou sílu do samotného dění života. Vyrůstá tam, kde je
sama plnost života. Vyrůstá tam, kde lidská práce se dotýká
dokonalosti. Americký inženýr má postaviti dokonale účelnou
továrnu. Postavil krásnou továrnu. Nadúčelná dokonalost je
poetická. Moderní obrazy nejsou poetické, protože nejsou do
konalé. Jejich materiál a jejich konstrukce je neprecisní a žád
ný starý ani moderní mistr nemá tak zraku lichotících barev,
jak
jest socialisace.
Mám za velmi nutné přednésti vám vztah moderní práce
a moderní poesie. Mechanický dům, k němuž vývoj moderní
architektury cílí, bude produktem dokonalé civilisace. Ale řekli
jsme, že všechny nové vymoženosti civilisační obohacují náš
život o novou poesii
sobě současně nové prvky poetické. Bude tedy mechanický
dům taky prostředím, které nejen obklopí člověka nejdokona
lejším komfortem, ale které bude jej uspokojovati i esteticky.
Tak jako malované žudro chalupy uspokojovalo naše předkv
Dnešní naše obydlí nijak neodpovídá naší sensibilitě
lidí 20. století. Je to vlastně jediná věc, která ustrnula v histo
rickém stadiu, i když se na venek tváří sebe moderněji. Ba
technický výrobek.
Nová krása, resp. nová poesie plyne automaticky z do
konalé konstrukce a není bez ní myslitelná. Nový fotografický
vynález vyvolává samočinně nové básnické efekty ve filmu a
poesie o nedokonalých prostředcích technických, na příklad
malířství, nemůže konkurovati s poesií dokonalé technické zá
kladny. Nejen že vynález je poetickým prvkem, ale z vynálezů
žije celá moderní poesie; Lumiěre, tvůrce kina, Edison, vyná
lezce gramofonu, Marconi, vynálezce bezdrátové telegrafie,
Eifel, Blériot, Zeppelin, Man Ray jsou spíše otci nové poesie,
než jména známá z dějin umění.
V půdorysu života vyhražuje konstruktivismus místa Epi-
jkurovým zahradám
každý svůj výtvor, jenž dosáhl dokonalosti. Každý standart je
poetický. Standarty společenského života jsou posvátné: po
dání ruky, formality, které mají důležitou poetickou funkci. Vý
robky konstruktivní civilisace zrodily se z výpočtu. Matemati
cká intuice, t. j. vynalézavost, t. j. irracionální síla života je
prvkem poetickým. Poesie irracionální je silou racionálního
života. Výpočet každého stroje má Ludolf, číslo a imaginární
čísla jsou vhodná k tomu, aby se na nich zachytila veškerá fi
losofie.
<V \
| Šímová výstava
i
m
V
resp. že každý nový vynález tají v
I
Pořadatel: Brněnský Devětsil.
Duben 1925
Salon Barvit a Novotný
II. výstava Brněnského Devětsilu. Zvláštní číslo
Pásma".
poetismu, a,nejen to, korunuje poesií
Tkadlec u stavu zpívá lidové balady.
Dnešní inženýr
básní úžasnějšími prostředky, než je slovo a rým a přirozeně
také, než je plátno a olejová barva.
Básníku, moderní produktivní práce je k disposici beton i
aviatika, roentgenograíie i akrobacie. Jedině svrchova
ná civilisace.může zrodit poesii odpovídající
rentabilitě.
£
a
©
«si Amazonká
Rembrandt: Anatomie ® Operace
® Autosnídaně
Rokoková princezna — bytost aetherická a svrchovaně
něžná, má ve svém necessariu škrabátko na vši. Kterási špa
nělská světice zpovídala se z přílišné péče o tělo, protože si
vykoupala nohy.
Pro Ludvíka XIV. spaní byl obřad a ložnice ■ centrem
zámku. Moderní ložnice je kabinou.
® Hokeyistka
© Manet
*
v
4'
m
©
Kajuty Zcppelinu
Mentalita a sensibilita moderního člověka je dána už
tím, že tento zažije za den více sensací, než člověk 17. století
za rok. A sensace je osou života. Abychom si uvědomili, že ži
jeme, potřebujeme cítit svou sensibilitu, a to je sensace.
Dopravní prostředky činí nás kosmopolity. Dnešní žur
nalismus a zítřejší bezdrátové filmové noviny činí naše vědomí
všudypřítomným. Naše všudypřítomné vědomí nemůže prch-
nouti z tohoto světa, ať se nám líbí nebo nelíbí. Jsme buď mo
derními lidmi, jimž život a mechanická civilisace je básní,
Kajuty lodi
&
o
a
