a > \ v ✓ i krade se končí proto tak obtížně, diktatury jsou proto územně a obsahově separátní, poněvadž dosud vždy resultanta obou napjetí nelogické zápolení. Mobilisace sil má něco komiky v této pří tomnosti, neboť nevyvrací se mocnosti stejně silné. Příchuť tragičnosti tkví na kořeni současného stavu. Červ chudoby, genialita aktivnosti, cynismus revoluce, svrchovanost hrdin ství a kolik jiných prvků mohutní v lůně myšlenkové a věcné stability. Kteréhosi dne bude vyvrácena symetrie záporů a kladů. Doba nabude rázu absolutismu v záležitostech, jež v demokracii byly věcmi mocenskými, věcmi všeobecného hla sovacího práva a všeobecné porážky. Uvolněné energie za vládnou podle programu. Pohroma starého separatismu strhá závoje. Konečně, doufejme, v kterýchsi slav ných křečích barbarství jedna polovina kultury ztratí subven ce států a ježto závoje nejčastěji vlají nad pudrovanou tváří naivky, padnou závoje na špatných jevištích našich divadel ních museí. ' K sociologii filmu * t 0. Kolik sil se zmaří, kolik se plýtvá energií pro toto Sociologa na filmu musí zajímat! především jeho produkce. Aniž chceme ji zevrubně analysovati, budeme pouze konstatovati několik fakt, jež přispějí nám k sociologickému ozřejmění filmu-výrobku, filmu-uměleckého díla. Filmový průmysl je nejmladší z velikých odvětví průmyslových. Proběhl za čtvrt století všemi fásemi od jednotlivého podnikání malého podnikatele až k velkokapitalistické koncentraci, fásemi, jimiž jiná odvětví probíhala mnohem pomaleji. Koncentrace tato však je jen organisační a finanční — produkce sama byla v zájmu mnohotvárnosti filmu decentralisována, ba, systematicky zeměpisně rozdělena. Obepíná dnes zemi. Odtud je dnes filmový obchod internacionální. Jakožto průmy slový produkt a artikl obchodu jest film právě tak průmyslem a obchodem jako co jiného, a platí o něm pro budoucnost totéž, co o socialisaci průmyslové výroby a organisaci distrib ice vůbec. Neboť film jest věcí k životu dnes potřebnou a ne může tedy zůstati balónkem kapitalistických interesů, jako dosud většinou jest. Filmový průmysl jest ovšem, jako každá technicky vyspělá výroba, této socialisaci bližší než obory technicky zastaralé (spolupráce velkého počtu lidí; veřejný zá jem o něj; propůjčování koncesí společnostem atd.). Film jest typickým produktem doby. Šílené tempo její, pozemská fantasie nejprudší aktuality jej přinesla. Formovala jej technika a obecenstvo. Obecenstvo: Lidé, přes den nanejvýš napiatí svým zaměstnáním, pospíchající neklidně, i když se baví. Jiní, u nichž typickým znakem jejich zaměstnání jest nuda: Zde chtějí se nenuditi. Proto se film stal nejzábavnějším a nejseriosnějším uměním doby, nejmodernější zábavou mass. Nastoupil na místo divadla, jež je ztratilo, protože se stalo věcí úzké vrstvy vzdělanecké. Miliardami, jež byly vynakládány v době hospodářské bídy na výrobu filmů, platilo lidstvo tribut své fantastické illusionistice. Statistiky ukazují, že film existuj e především pro moderní lidi, kteří se- dávají nésti dobou a žijí nevědomky podle zákonů, jež předpisuje přítomnost. Tak patří dnes k životnímu standardu průmyslového dělníka častá návštěva kina. Pro lidi však, kteří svým povoláním kotví v hospodářském zřízení starší doby (na př. řemeslníky) nebo kteří se odloučili od široké půdy. obecnosti zvláštními zájmy osobními (vědci), nemá film takového významu. Film je novým druhem umění, vyplynuvším ze změněných poměrů technickoekonomických a duchově sociologických. Stroj hraje v něm vynikající úlohu. 1 duchový obsah jeho stojí a padá s jeho technikou. Jest to umění vyráběné strojem. Jest pravým dílem kolektivní práce. I spisovatel libreta i režisér i herec, každý z nich jest jen článkem velikého průmyslo vého aparátu, do něhož zapadá jako součást nezbytná sice, ale podřizující se celku. Film odpovídá duchovým potřebám, vznikajícím z provedené dělby práce. Velkovýrobní organisaci práce se rusí úzký vztah k životnímu zaměstnání. Člověk hledá si za mechnisaci své činnosti náhradu tím, že se snaží co nejpříjemnějšími učiniti své volné hodiny. Dělbou práce stává se život jednotlivcův velmi jednostranným. Nejen u továrního, dělníka, ale po kračující dělbou práce i v jiných oborech zaměstnání. Proto se snaží moderní člověk dostati se z úzkých'hranic svého ži vota, obohatiti svůj svět zážitky mnohostrannějšími, získati duševní stravu své osobnosti. Nachází ji dnes především v kinu. Se zvýšenými požadavky, jež klade století rnechanisované práce na člověka, s intensivnějším napětím a využitím sil, jež s sebou přinesl boj o život, musela i druhá stránka denního života, odpočinek a zotavení bezúčelnou zábavou se uplatniti a poskytnouti protiváhu onomu napětí. Divadlo a literatura, jdouce cestami vzdělaneckých ideálů, vzdálily se dennímu životu a vyžadují k vnímání velkého napětí duševního. Ale toho není schopen člověk po práci. I vyhledává kino, jež jest zcela jen hrou, bez didaktických interesů. Na něm. živí svou prostou rozkoš z dívání, touhu po poesii. Film objevil se včas jakožto korrektiv v době, kdy život lidský stával se stále více ohraničeným a mechanisovaným, 'méně nebezpečným, aby saturoval dobrodružný instinkt člověkův, jenž po dlouhá desítiletí stával se stále více Patentním. Jelio bohaté možnosti technické a jantastickoillusionistické mu to umožňují. Mnoho vlastností filmu vyšlo vstříc moderní sensibilitě a duchovému složení. Již svým nejvlastnějším živlem, jímž jest pohyb, vychází vstříc dynamice moderní doby. Jest jí dále blízek svým primitivismem. — Dnešní řeč je logický filigrán. Dnešní básník usiluje o základní sdělení. Nemaje řeči, je film omezen na psychologika, jež se dají vyjádřili tělesně — tedy na primitivní duševní vztahy, jež existují před řečí. Náznakem gesta vyvolává film celé volné komplexy př_edstav. Jest to nejzazší mechanisace a zároveň opět primitivism, film se stává tak srozumitelným lidem všech ras a kultur, kteří mimo 'ele mentární city nemají žádných společných bodů. — Vychází vstříc moderní visuelnosti. Stále více ztrácí člověk dar ze slova budovati si svět. Žije němě. Lidé v poschodích činžáků, v restauracích, na ulicích v elektrikách míjejí se němě. Úvod ník nahrazuje stále více táborovou řeč. Obraz chápe moderní člověk bez námahy. A film jest mu poesií zraku. Fotografie odhalila mu strašnou věcnost a krásu života. konečně Prominete-li mi úvod, příliš nezbytný, chceme-li k dik- tátorství politické budoucnosti, rýsovati obrazy dvou divadla a kina, umění: ' jež nutno v základech rozechvěti pro jejich omyly, jež^ nutno načrtnouti v jejich elementárních prvcích, jimiž jediné rodí svou vlastní krásu, dovolte, ať řekneme, divadlo jest a bude svou genialitu. Bez nároků na historická, estetická, literární, dramatur gická, režijní, výtvarná, sociální, sociologická, etická, divadel- ně-kritická sudidla, charakterisujeme všeobecně typ divadla a t y p kina. •v / Clttl čemu kino děkuje svou popularitu i více: s s V / / Divadlo: vzpomeňte si prvých svých dojmů. Účinnost fikce, účinnost děje, účinnost pathosu, zázrak světelných efek tů rozechvěly veškery nitě mozku. Bledá nádhera herečky, aktuálnější než inusa knihy a zpěvu. Bezmála gestikulace cir kusové arény. Ruce zlomené nad dopisem. Polotaneční obrat. V celku, možno-li analysovati prvé a vzdálené dojmy, jež nepodlehly sugesci tiskové a banální otravy kritické, ani sugesci knižního dramatu, dělíme je v míru zraku a v míru sluchu. Měřítka estetická, citlivost, reagující na nuance, zatím co podstata jde k čertu, jsou odvozené, pozdní, sekunderní a - rozumíme si, řekneme-li, cizopasné. Divadlo, scéna, herec, režisér, mimika, rytmus pohybu, modulace hlasu ,jsou záležitostmi očí a sluchu. Tendence a morálka jsou jednak věcmi detailu, jednak předmětem ba dání sociologů a filosofů, jednak tolikerou příčinou ztroskotá vajícího divadla, že nepokládáme je vůbec za náležitosti di vadla. t Divadlo, jak slovo a jeho kmen ukazuje, znamenalo by převahu zrakových prvků, čímž lehce můžeme uvíznouti v pavučině skutečného zrakového umění: kinematografu. Di vadlo však podle veškeré tradice a — eož je významnější podle svého účelu je kouzelníkem, který v sluncích prudkých reflektorických kuželů světelných dává mluviti osobám, jež ztratily svou civilní osobnost a staly se šašky komedie, bo hyněmi tragedie. Slovo plyne, šepce, hřmí, dělí se, padá, láme se, mohutní' a vyletuje naposled mrtvému v jeho chroptění. Dramatický autor, jenž napsal své divadelní libreto, rozuměje více scéně než jak posud rozumí malým společenským problé mům, usnadňuje bezvadnou hru, nezatěžuje herce lavinami slov bez vtipu, bez spádu, bez samostatného obsahu. Pravi delně jsou žebráci, jež vidíte na schodištích ojíněných chrámů, struční a jednoslabiční, účinkují na vás krůtě a víte, že jejich řady jsou městu trvalým nebezpečím; běda však, tito literár- ně-divadelničtí žebráci, kteří vysvětlují teprve v huma nitních hrách, co je nouze a zima, takže se nám zdá, jakoby bursián, studovavší Sorbonu, vláčel své berly. Jako každý průměr i průměrné divadlo má hrstku velmi libovolných ctností. Ve své literatuře, v repertoárech scén, ve scénické úpravě. Na moderním divadle pracuje tolik lidských a technických sil, že synthetické divadlo, ekonomické a artistní, tato universální komposice hry, musila by tnimoděčné živly vystupňovati do onoho crescenda, v němž se pomocný prvek stává tvůrčí složkou. V podstatě chce návštěvník divadla, t. j. divák a posluchač současně býti uchvácen, býti zmítán. Tišina jeviště, ležící mimo rafinement, mimo plán, mimo osnovu, pů sobí ztroskotání tolika her a tolikerou vlažnost obecenstva. Heslo': divadlo je mrtvo, má původ ve sterilitě zakrslých her. Dávno není pravdivé volání pověrčivých sýčků. Jest toliko symptonem vážného nebezpečí okamžité situace. Divadlo pře stalo povážlivě držeti krok s tendencemi moderního publika. Athéňané hráli hry na svou přítomnost. Tehdy to patrně byly svěží a nikterak klasické produkce. Dnes a od let se nejen z kuriosnosti opakuje antické dějství, nýbrž historisující autoři je dokonce vytvářejí nově a skvěle i nemoderně i špatně. Musea starých šatů a výšivek se brakují méně než zbrojnice neurči tých století ideí. Toť hanba hry historické. Dnes a po léta se obnovuje duchamornost moralistního dialogu a psychologické impotence. Duchaplnost je ovšem lepší stránkou tohoto minu lého divadla, má však daleko k občerstvující moci. Shaw jest pro své paradoxy přijatelnější než Björnsom a Ibsen; tito Hamleti, kteří mají hrůzu, aby neutrpěli mravní úhony. Úhona, jež je stihla, je osudnější ve směru divadelnickém. Toť blud psychologické, konversační, moralistní hry. Nyní přichází o braz ze života. Naturalismus a realismus, jenž se lépe držel v románu. Obraz hry dobrodružné, dobře výpravné, v mz pracují propadliště a žebře, eskamotéři a paňácové, měl od jakživa šance a smysl. Neutráceli jsme za ně peníze, měříme-li Moderní člověk jest naprosto vezdejšně orientován. Historická orientace jest mu cizí, nemá smyslu pro problémy a otázky klasického dramatu, kotví zcela v přítomnosti. Místo historie a zdánlivých problémů zajímají ho aktuelní sociální skutečnosti současného světa. Slovo sociální stává se proto brzy nejužívanějším slovem filmové reklamy. Sociální náměty podává film se silnou typisací, konkrétními příklady. Filmové drama přichází k člověku do jeho všedního dne. Sociálními náměty, typicky, konkrétně předváděnými, vezdejšností, pozemskostí přichází kino vstříc tendencím doby. Kde překračuje pozemskost, dotýká se jiné typicky moderní vlastnosti: fantastičnosti. Ale fantastičnost ve filmu jest opět jen skutečnost, vystupňovaná přes užitkovou míru. neproblematičnosti moderního člověka, zvláště také proletáře. Nemaje řeči, chologií. Film vychází , vstříc kolektivisticko-materialistické tendenci doby a nediferencovanosti, jest předem chráněn před diferencovanou psy- Kino přineslo člověku veliké plus pocitů štěstí. V dnešním mechanisovaném životě vyvažuje tíživé stránky mecha nisace. Mechanická, pravidelná práce zanechává veliký prázdný prostor v duši člověkově. Tento vyplňuje film zážitky. Vzrušení a rozšíření vědomí, jež přináší film, přivádí lidi k vyrovnanosti, které by jim nikdy nedala realita jejich úzce ome zeného bytí. Film odregovává neklidné energie, jež se nashromáždily v duši divákově. Jest náhradou velkoměstské mlá- dežTl,* L r ■ktivuu při, hrách a působí hygienicky na duši dospělých. Vyšed z předpokladů moderní duchovosti úůsobí film zpět na ni, formuje ji. Kino si vychovává mnohem snadněji své obecenstvo než kniha a divadlo. Vyvádí člověka v zapadlých končinách světa z jeho isolace a spojuje ho s celým světem. . Informuje. Vychovává novou sociabilitu. Vesničané v něm vidí shon velkoměst, jejich světelnou záplavu, auta, fasády hotelů, nádraží. Obyvatelé mest vidí lesnatá pohoří, melancholické linie drátů telegrafických u osamělých cest, poklid venkova. Středoevropan vidí pouště, moře, Čínu, indii a jejich život. Japonec jest účasten evrop ského a amerického života. Vzniká nové vědomí jednoty světové, jež jakožto vědomí všepřítomnosti světové proniká do moderních básní. Kino bylo jedním z předních původců tohoto nového vědomí kosmogonického. Rozšiřování, ujasňování a zušlechťování vědomí věděním o světě působí na rozšiřování a zušlechťování svědomí světového. 4 —I / : ( Jest »generální instrukcí každému « V Kino přispívá k osvobození člověka od nadvlády stroje, k jeho metafysické nadvládě nad spletitostí dějů světa, prožívání hrdinných dobrodružství filmových reků vybíjí člověk teoreticky nevybitou energii, kterou dříve vkládal do pod niků válečných, a neutralisuje ji. Film je sociálnější než individualistická kniha, filmový rukopis je nejsociálnější formou básně. Báseň byla výpomocí monotónní a málo oblíbenou náhradou za přímé sdělení. Film vede od jednotlivce ke společnosti. Je uměním doby, A z nouze, jež poznala, že lidstvu náleží země. 2e nejhlubší a nej^šší věci jsou lidem všude společný. Kino je panoptikem massového publika. Těch, kteří žijí bez knihy, jichž slovní poklad jest nejchudší, těch, kterých nedosáhne nikdy žádná kniha, nanejvýš leták nebo řečník těsně před volbami, po nichž opět klesají zpět do Své anonymity. Obecenstvo, jež nemá jména a přece existuje, jež svou početností jest nositelem velikých duchových událostí a hybnou silou světa. Masa, jež musí býti získána, nemá-li pokus o vytvoření nové společnosti zůstati bezvýsledným. Kino jest ce stou k ní. A především též k proletáři. Kino jest dnes především věcí proletářovou. Největší počet entusiastů filmu náleží nejmzsím sociálním vrstvám. Ve vrstvách typicky maloměšťáckých, u nichž není oné duševní čilosti a touhy po rozšíření duševních oborů jako u proletáře, není tolik návštěvníků kina. Málo jest takových dělníků jako onen, jenž v jakési anketě o filmu prohlásil, že ho film odpuzuje, protože v něm vždy vítězí dobro ve smyslu vládnoucích vrstev. Film ovšem od oné doby, kdy byl objeven jakožto umění a stal se »gesellschaftsfähig«, upadl a změšťáčtěl. První filmy byly plny dobrodruž- nosti, byly ďábelské a strhávaly diváky ve svůj vír. Ale později riskantní, odvážné a neslýchané věci z filmu zmizely a na jejich místo se posadila měšťácká šlechetnost. Měšťák triumfoval. Jsa sám příliš zbabělý k výstřednosti, dovoluje jen jediné ve filmu: mělkost. Okouzlující tempo bylo vzato filmu a uvelebila se v něm obtloustlá měšťáckost. Zmizelo ďobro- družství, objevily se rodinné tragedie a hry. K čertu! Raději bombové atentáty, než scény z rodinného života, raději vy zývavou opovážlivost než sentimentální, plačtivou tragedii! Ale tento pokus vžiti filmu jeho revoluční ostří se nezdařil. Při sentimentálních hrách z maloměšťáckého života, jimiž oplývá hlavně produkce německá, zůstávají hlediště prázdná, zato americké dobrodružné hry a grotesky je zaplňují. A přece v tom byl dobrý postřeh se strany měšťáka, že se snažil vžiti filmu jeho vlastní pole a smysl. Neboť i když film ne hlásá zrovna proletářskou ideologii, revolucionuje massy cestou technickou. Informuje, sdružuje k sobě sociálně utlačené všech zemí. Bystří jejich sensibilitu a odvrací je od starých básní, románů a dramat, jimž ospalá a od aktivity odvracející měšťáckost pronikla až do morku. Bohudík, proletář má dnes raději film než román a divadlo, a pouze jednotlivce z pro- letariátu, zvlášť rozumově založené, odvrací od něho kopýtko měšťácké ideologie. Film jest dnes již prvotřídním propagač ním prostředkem, ne tak ani látkou a ideově, jako svou citovou atmosférou, svou naprostou moderností. Přáli bychom si ovšem, abychom z něho mohli udělati mocnou zbraň ideje. Abychom mohli vrhnouti do světa »deset tisíc filmů proti kapitalismu«, na něž se lidé musí choditi dívati prostě proto, že v nich hrají neodolatelní filmoví herci; kilometry proti hranicím, proti bariérám nacionalismu« (Mierendorff). Ale v dohledné době se nedá čekati, že by byly ta kovéto filmy kde mimo Rusko připuštěny k promítání, ježto vlády zakazují předvádění filmů, »popouzejících k třídní ne návisti« (nacionální ne). Proto i mnohé ruské filmy budou museti zůstati omezeny na Rusko. I musíme nechati zatím půso- biti jen ty stránky filmu, jež již dnes bojují proti reakci a za nový svět. Kdo viděl »dobrého vojáka Čhaplina«, jest zrevo- lucionován proti militarismu lépe a pro onen nebezpečněji, než posluchač, získaný táborovou řečí. A statisíce filmů, psa ných ve všech řečech, žargonem celého světa, mostů ke všem, přemáhá denně hranice národů. Divák vidí před sebou letěti všecky díly světa, vidí, že lidé všech zemí jsou obšťastňováni i trýzněni týmiž věcmi. Národy se z filmu poznávají lépe než z falšující politiky novin a suchých statistik knižních. Hranice padají, člověk, a to především člověk-proletář vstupuje do vědomí mass všech národů, celé země. A revolucionován i technickou cestou stává se divák filmu oddaným a rozhodným Bedřich Václavek. • v v ; 1 / V i <*> t % : í . lilii v V! iiii / W&m ■■ <*: » v . í v> v m •v v> vm í X. ■' ■ y,.A:ř« ••• <v- X '• V-: KP':'''-;-— m x x a mm dm'-- m ■ E m i v * * ■: >: v . >■ • :•: N m : II m X * t : v m&m i SííSiíř:® mm » X •• I : < ' f m ' Ž* v t vX r ■ ■ ■ A *8 • • ‘•X •: >X;X /. V&v iil mm ; B O G přívržencem nového světa. u s L jinde než v liteře, v pravém jejím opaku: ve skutečno stech. Novému člověku není třeba, aby vstupoval v diskusi, jeho ctnosti jsou ze světa aristokratické bezpečnosti a věde cké odmítavosti. Přesnost a vědomí nepotřebují dávati se na plavbu pochybnými mělčinami dohadů. Demokracie, společen ský stav uprostřed svobodné diskuse a svobodného násilí, obohativši lidi v tom směru, že dovolila šířiti plošné a po vrchové myšlení, takže zředila i vrcholy a hlubiny ideje, po učuje o své ukrutné obsahové spletitosti, o největší vnitřní výbušnosti, o svém příliš občanském niveau, o největší rovno váze, jíž od věků bylo dosaženo, neboť akce a protiakce, ex panse a protiexpanse se vyrovnávají tak mohutně, že nám připadá život tak bezpečnou tratí, že duchové moderní ro mantiky nestačí vymýšieti fatamorgany proti střízlivosti, dra- Lonická nařízení proti časové a sociální výstřednosti. Demo- A m Úryvek úvodu k stejnojmenné přednášce. Charakteristice epochu příliš dlouhou, pro niž jedinou omluvou jest, že jde o minulost, o dobu, jež byla ve výhodě pouze historické a časové, předcházejíc elastičnost a nesmiři telnost soudobého temperamentu, přítomnost sportovní i elek trickou, epochu, jež se uzavírá prudkými ataky skupin věde ckého a uměleckého levého křídla, a krátkou a přece obsáhlou přítomnost můžeme je definovati na př. růzností naturelu je jích dvou lidí. Na jedné straně člověk, který se nudí a usiluje řád udržeti podle litery. Tento člověk trpí setrvačností, se trvačností, jíž jedině lesknoucí se stroj může se honositi jako předností. Člověk druhý, otvírající své oči obsahům doby, podléhá moci pádícího okolí, jest organisátorem, jeho síla leží x-x-x- •. V i *.v.v.y.\ s v y X :• X X K > »Xv yy.<> v tm A •X * * .*. ! A »Xe»-. :> ••* LA POTINIĚRE v 4 \ i V F\