/V lze spíše než o ustrnutí mluviti o úpadku lidského obydlí od dob pompejských přes gotiku a renesanci. Možná že vpádem oarbarú, a nebo spise proto, že architektura pojímaná většinou jako problém umělecký, nepostihla disonanci svého rytmu s rytmem života. Mimo to většina práce stavební ještě dnes jest prače rukotiiiná. Za těch okolností ovšem je těžko, aby sta vební produkce konkurovala ostatní technické produkci, v níž precisním strojům předána většina práce. Konec konců není podstatného rozdílu mezi systémem práce, kterým si lepí divoch svou chýži z vepřovic řemeslem zednickým. Je samozřejmo, že nejbližší budoucnost náleží domům montovaným suchou cestou. Pevné naše obydlí se tedy nezměnilo podstatně od dob římských. Ale civilisace přinesla přece jednu velkou novinku — a to obydlí pohyblivé. A hle bylo hlavně umělecké tradice. Jedině zákon ekonomie, touha po docílení největšího kormortu, takřka v kostce, probudila vynalézavost a výsledkem jsou dnes ryze moderní interieury všech dopravních prostředku: vlaků, parolodí, vzducholodí. Jestliže okna našich domů podobají se spíše střílnám středověkým, zde všude jest již interieur v otevřené souvi slosti se svým prostředím. Technika ale nesměřuje k ohromnosti. Obrovský dům se strašlivou mašinérií není ideálem. Ideálem je spíše prostý stan na břehu řeky, u jehož vrcholu umístěná anténa spojuje vás s celým světem, jest vaším mechanickým uchem, kterým posloucháte nejnovější tango z Wallstreetu, jste-li méně mo derní, tedy třebas Wagnera nebo Beethovena. Kochkůsta, kte rou zapnete prosté na nejbližší vedení, obsluhuje vás dokona lou kuchyní. A co více: můžete být třeba zcela sám, zařízení vašeho domova obklopuje vás samo automaticky komfortem, jaký Ludvíku XIV. nemohl poskytnouti obrovský aparát slu žebnictva. —• v komfortním životě můžeme clmtuati hry jeho poesie. V kom fortním životě nemusíme jisti, abychom ukojili hlad, ale aby chom podráždili chuť. Amselm Feuerbach prohlásil, že k pochopení umění je nutný pohodlný fotel a Majakovský napsal, že hřebík v botě je strašnější než Goethe. Nezapomeňte, že Newton objevil svůj zákon, když skoro usínal ve stínu jabloně a že Edison v.\ počítává několik vyná lezů, které učinil v lenosti a k podpoře lenosti. Všechna poesie začíná tam, kde končí existenční starosti. Sedlák, jehož život byl naplněn účelnou prací, stal se na výměnku básníkem a točí prsty mlýnek u krbu. Těší se z ne- účelné a poetické hry. Tato poesie je nedělí života po šesti dnech práce. nebo jsme zjevy ze středověku a nezbývá nám než umřít, čím dříve, tím lépe. Největší neštěstí je, nelíbí-li se nám tento svět a nudí- me-li se v něm. Středověké mentalitě Ruskinově se tento svět nelíbil. Chtěl nám vrátiti boha a ornament, uvésti nás do ka- thedrál či klášterních dílen. Odpověděli jsme mu, že nečteme •bibli, ale spíše Apollinaira, a že ornamentálně zdobené věci ne- dojímají náš zrak, jenž je uchvácen světelnou reklamou. 19. století, které zrodilo naši civilisaci, vytvořilo poměry z jádra nové. Šlo se příliš rychle k budoucnosti a ta jest vždy cky nejistá. Nic přirozenějšího, než že se hledá zpáteční cesta k minulosti. v > a našim V 19. století ustavuje se historie jako věda, veškeren na cionalismus orientuje se historicky, pořádají se krojové slav nosti a plagují se historické slohy. Marně, neboť francouzská revoluce spálila za sebou všechny mosty a doba, která zavedla strojovou výrobu, nemá paralelu v žádném minulém století doby zde nebylo tradice ne- Harmonie života je dána rovnováhou práce a poesie. Rozmanité druhy teto rovnováhy charakterisují rozmanité kul tury a, slohy. Staré skotské písně jsou podle Morrise čímsi, co musel vymyslet člověk, tkající u stavu. Ornament při manu fakturní výrobě byl oslavnou písní nad vznikem nové skuteč nosti, svatebním rouchem, v němž poslán výrobek do světa. Mechanická civilisace změnila z jádra tento způsob rov nováhy. Železné konstrukce rozpojily stavbu od dekoru a Wag- nerova empirická formule Material — konstrukce i-R- poesie, bude dnes strukturně napsána jinak. předstrojové. Všechny problémy francouzské revoluce a žádný z pro blémů doby předstrojové není už aktuelní. Život je silný a překonává hravě historickou mentalitu. Tuto si uchovali jedině umělci, což je na nich jedině zajímavé. Jsou skutečně kuriositou. Ostatně někdy to cítí i sami. Rodin si často prý připadal jako brontosaurus, kráčející pařížským bulvárem. Práce a poesie nachází se v polaritním napětí. Nepřeje me si, aby úředník, píšící akta, básnil a pustil uzdu své irra- cionální fantasii. Potřebám poesie odpovídá lépe všechno ostatní než t. z v. umění. Poesie je radost a poesie je v radostné prácí. Je těžko si představit, že by nějaká úřední administrativa neb čištění stok bylo pro člověka, který smýšlí co nejkolektiv něji a je si vědom smutné nutnosti své práce, osobní radostí. Nuže zavedením stroje potlačujeme tyto práce na minimum, resp, je anulujeme vůbec. Počítací stroj nahražuje byrokratické sily. Radostná a opravdu produktivní je jen iniciativní práce. Je hnána životodárnou silou vynalézavosti. Její poesie není zrovna z umělecké pověry, ale přímo ze života, je ži votním úkonem. V š e c k y krásy A jste znovu tím divochem, který tráví svou první zimu u ohně. Jenže poněkud zlepšeným. Stroj zprvu zotročil člo věka, vzal poesii jeho práci, jakou měl při manifaktuře, ale zvolna stroj osvobozuje člověka, otvírá nové netušené krásy života v • dává životu novou poesii. Ovšem, nemyslím, že by se mechanický dům budoucno sti stal takovýmto stanem. Veliká města budoucnosti budou ná sobkem jeho 1 . Ale tento mechanický stan jest tak důležitým či nem, jako když kdysi člověk opustil jeskyni a postavil si obydlí volně stojící. Naše dnešní obydlí jest právě jen primi tivní jeskyní jeskyně a postavme si domy! Návod k tomu nám dají inženýři, kteří konstruovali ka- spacích a jídelních, vozů. kabin aero- vytvořil pro stě člověk, celý dokonalý harmonický člověk, který chápe barvu přítomné vteřiny života a nikoliv pověrčivý a defektm umělec. Všechny civilisační a poetické hodnoty tvoří člověk a nový člověk sám je nejdokonalejším výrobkem a nejvzácnější hodnotou civilisace. Stroj a úředník neplodí nových hodnot. Zákon moderní práce je ekonomie, ekonomie života a nejen ekonomie úzce a krátkozrace finanční. Jedině ekonomie může vésti k blahobytu, t. j. nadprodukci. Kapitalistická finanční ekonomie udržuje nás v stavu podprodukčním a nadprodukční krise ven tiluje destruktivními katastrofami Řád, ovládající dnešní techniku, kapitalismus, není eko nomický. Ale ani dnešní technika není dokonale ekonomická. Intervenují tu úžasné ztráty energie, nutné tam. kde se síla vyrábí z hmoty. světa relativně k naší vyspělé civilisaci. Opusťme biny transatlantiků plánů a vzducholodí a všichni vynálezci moderního věku jenom ne profesoři z uměleckoprůmyslové školy. válkou. Řekli jsme si, že je život neustálý pohyb hmoty. Život je pohyb s místa na místo. Pohyb děje se nejpřirozeněji v hori zontále. Moderní architektura jest takřka apologií horizonta- lismu. Horizontální charakter moderní architektury vyplývá ze systému lidského života. Vertikální charakter měly kathe- drály, ale v těch se zpovídaly španělské světice z přílišné péče o tělo. Abstrahovaly od života. Moderní člověk od života naprosto nemíní abstrahovat!. Rhytmus práce Ekonomická bude ona technika a civilisace. která in tensivně využije sil, jež jsou nebo mohou nám býti k disposici, která se plně zmocní organických sil přírodních. T e c h n i- cký návrat k přírodě a nikoliv ideologické běhání po čtyřech. Josef Albers Regal časopisů přechází do rhytmu poesie. Rhytmus moderní strojové práce liší se velmi od rhytmu práce ruko- dílné. Vezměme příkladem práci na poli. Moderní hospodářské stroje vnesly tu jistě nový rhytmus do nejdůležitější z lidských prací. Síly sluneční, tepelná, světelná a chemická energie jeho, převraty v chemii, objev radia a porušení atomové soustavy, příliv a odliv atd. Přijde čas, kdy budeme mluviti o biomechanice. Pří- Západ slunce, příroda Stroj zkracuje pracovní dobu a dokonalá industrialisace umožní nadvýrobu při 2—4 pracov. hodinách. Nová poesie mu sí být tak intensivní, aby vyplnila volný čas. Rozhodně tato poesie nejsou sonety. Ve volném čase nechceme jen poesii číst, chceme poeticky jednat. Věnujeme se sportu, věnujeme se zábavě, hrám, tanci, věnujeme se meditaci a zkoušení síly vy nalézavosti a každý vynález je faktem poetickým. Je paradoxem, ale je zároveň faktem, že moderní poesie stává se čím dále tím romantičtější, čím, více mechanisace ži vota vede k 100%nímu realismu. Romantická není jen poesie dadaistů, jako protiklad a doplněk konstruktivismu, — romantická je i vědecká poesie Verneova. Stará lidová písnička tanec při obžinkách, tu dissonu- A tak je všude, kde bychom chtěli starou poesii roda byla pro nás symbolem krásy, nám může být v budoucnosti projevem konstruktivní síly. Ne- podobá-li se již dnes organismus moderní architektury orga nismu člověka? Kostra je uvnitř a zevně tenká pokožka. — Středověká architektura, kterou označujeme jako pevnostní, nemůže konkurovati s konstrukcí Eifelovy věže a konstrukce Eifelovy věže nemůže konkurovati s konstrukcí žitného stébla. je s prací, aplikovati na dnešní život. Více než dlouhý epos o hrdinství křižáků za výpravy do Palestiny, dojímají nás tři stručná písmena SOS tři jiskrové značky do černých vod oceánu. Doba moderní civilisace strojové má zde své drama. volání pomoci Titanicu, potápějícímu se Jehla žihadlo vosy. Přiznáváme, že tento návrat k přírodě předpokládá do konalou mechanickou civilisaci. Potřebujeme velmi dokonalou civilisaci, abychom viděli její nedostatečnost. Dokud jsme ne měli dokonalých optických přístrojů, mohla nás těšit! iluse, že naše jehly jsou špičaté. Vynašli jsme si roboty-stroje, aby za nás pracovaly, ale museli jsme věnovati mnoho práce tomu, abychom je vytvořili. Přijde čas, že vyzveme přírodu, aby pracovala za nás, což bude spojeno s výhodou, že přírodu už nemusíme vymýšleti. Byla doba, kdy člověk teprve svým poměrem k bohu vcházel v poměr k bližnímu. Náboženství ale poutalo lidský zájem mimo svět. Moderní poesie poutá člověka k tomuto světu, stává se náboženstvím z tohoto světa a lidé bez intervence boha jsou k sobě v přiměřeném vztahu. Společnost jest dnešním obřa dem, jest náboženstvím. Společenskost uvedena v řád Cesta je jasná. Jsme zde tedy u zcela nového pojetí poesie, revidujeme tedy ideál štěstí. Štěstí a poesii zasazujeme jako plodný prvek a hybnou sílu do samotného dění života. Vyrůstá tam, kde je sama plnost života. Vyrůstá tam, kde lidská práce se dotýká dokonalosti. Americký inženýr má postaviti dokonale účelnou továrnu. Postavil krásnou továrnu. Nadúčelná dokonalost je poetická. Moderní obrazy nejsou poetické, protože nejsou do konalé. Jejich materiál a jejich konstrukce je neprecisní a žád ný starý ani moderní mistr nemá tak zraku lichotících barev, jak jest socialisace. Mám za velmi nutné přednésti vám vztah moderní práce a moderní poesie. Mechanický dům, k němuž vývoj moderní architektury cílí, bude produktem dokonalé civilisace. Ale řekli jsme, že všechny nové vymoženosti civilisační obohacují náš život o novou poesii sobě současně nové prvky poetické. Bude tedy mechanický dům taky prostředím, které nejen obklopí člověka nejdokona lejším komfortem, ale které bude jej uspokojovati i esteticky. Tak jako malované žudro chalupy uspokojovalo naše předkv Dnešní naše obydlí nijak neodpovídá naší sensibilitě lidí 20. století. Je to vlastně jediná věc, která ustrnula v histo rickém stadiu, i když se na venek tváří sebe moderněji. Ba technický výrobek. Nová krása, resp. nová poesie plyne automaticky z do konalé konstrukce a není bez ní myslitelná. Nový fotografický vynález vyvolává samočinně nové básnické efekty ve filmu a poesie o nedokonalých prostředcích technických, na příklad malířství, nemůže konkurovati s poesií dokonalé technické zá kladny. Nejen že vynález je poetickým prvkem, ale z vynálezů žije celá moderní poesie; Lumiěre, tvůrce kina, Edison, vyná lezce gramofonu, Marconi, vynálezce bezdrátové telegrafie, Eifel, Blériot, Zeppelin, Man Ray jsou spíše otci nové poesie, než jména známá z dějin umění. V půdorysu života vyhražuje konstruktivismus místa Epi- jkurovým zahradám každý svůj výtvor, jenž dosáhl dokonalosti. Každý standart je poetický. Standarty společenského života jsou posvátné: po dání ruky, formality, které mají důležitou poetickou funkci. Vý robky konstruktivní civilisace zrodily se z výpočtu. Matemati cká intuice, t. j. vynalézavost, t. j. irracionální síla života je prvkem poetickým. Poesie irracionální je silou racionálního života. Výpočet každého stroje má Ludolf, číslo a imaginární čísla jsou vhodná k tomu, aby se na nich zachytila veškerá fi losofie. <V \ | Šímová výstava i m V resp. že každý nový vynález tají v I Pořadatel: Brněnský Devětsil. Duben 1925 Salon Barvit a Novotný II. výstava Brněnského Devětsilu. Zvláštní číslo Pásma". poetismu, a,nejen to, korunuje poesií Tkadlec u stavu zpívá lidové balady. Dnešní inženýr básní úžasnějšími prostředky, než je slovo a rým a přirozeně také, než je plátno a olejová barva. Básníku, moderní produktivní práce je k disposici beton i aviatika, roentgenograíie i akrobacie. Jedině svrchova ná civilisace.může zrodit poesii odpovídající rentabilitě. £ a © «si Amazonká Rembrandt: Anatomie ® Operace ® Autosnídaně Rokoková princezna — bytost aetherická a svrchovaně něžná, má ve svém necessariu škrabátko na vši. Kterási špa nělská světice zpovídala se z přílišné péče o tělo, protože si vykoupala nohy. Pro Ludvíka XIV. spaní byl obřad a ložnice ■ centrem zámku. Moderní ložnice je kabinou. ® Hokeyistka © Manet * v 4' m © Kajuty Zcppelinu Mentalita a sensibilita moderního člověka je dána už tím, že tento zažije za den více sensací, než člověk 17. století za rok. A sensace je osou života. Abychom si uvědomili, že ži jeme, potřebujeme cítit svou sensibilitu, a to je sensace. Dopravní prostředky činí nás kosmopolity. Dnešní žur nalismus a zítřejší bezdrátové filmové noviny činí naše vědomí všudypřítomným. Naše všudypřítomné vědomí nemůže prch- nouti z tohoto světa, ať se nám líbí nebo nelíbí. Jsme buď mo derními lidmi, jimž život a mechanická civilisace je básní, Kajuty lodi & o a