společnosti), má význam právě pro své positivní, t. j. praktické 
důsledky, učíc aplikacím teoretických poznatků a zkušeností 
na konkrétní problémy individuálního i sociálního dění; tedy 
docilujíc toho, co vědy zv. užité, sledují programově. 
Proti vědám teoretickým jsou charakterisovány právě 
tímto znakem: že teoretických poznatků využívají jako pro 
středků ke službě určitým lidským zájmům. Protože pak ne 
tak lidské zájmy, jako spíše možnost jejich naplňování jest vá 
zána na určité společenské třídy (dle většího či menšího stup 
ně této možnosti), stává se nejprve rozdělení hospodář 
ských i technických produktů záležitostí třídní. Tím současně 
přecházíme od úvah o třídním významu vědy k problému ho- 
spodářsky-mocenského vrstvení společnosti, shledávajíce pro 
zatím, že s přeměnou tohoto vrstvení změnil by se i směr 
aplikací techniky a s ním organisace výrobních poměrů ve 
společnosti. 
Takové je poslání, taková je zhruba načrtnutá po 
vaha a estetika nového moderního umění. Adjek 
tiv nové a moderní bylo nadužíváno a zneužíváno, 
z epitheton ornans stalo se epitheton constans a posléze 
se obé připravilo o důvěru. Nedůvěřuje se prostě novo 
tám, vždyť instinkt obecenstva je konservativní, a mo 
de r n í bylo ne zcela právem identifikováno s módním. 
Dokonce některá móda velela býti nemoderním: mnoho 
kíasicistů snažilo se býti mermomocí staromódními. Nic 
nestárne tak rychle, jako modernost, poznalo se, a mí 
sto aby v důsledku tohoto poznání byla modernost usta 
vičně ohrožována, znovu a znovu napájena aktuelností 
a innervována aktivní životností, byly vzaty domněle 
věčné hodnoty za útočiště. Naše stoická epocha však ví, 
že každý lidský čin je provisoriem, že věčnost náleží jen 
kosmickým silám a my se o ni nemůžeme starati, že věč 
nost uměleckého díla je velmi omezená a problematická 
a nespočívá konec konců než na náhodě. Snad není ostat 
ně jiné pravdy, kromě pravdy efemerní. Snad všecka 
tak zv. věčná díla byla ve své době krajně moderní; 
soudobost je jednou z předpodmínek té toužebné věčno 
sti, a soudobý, aktuelní, módní a moderní Seurat má tu 
to věčnost spíše zajištěnu i tenkrát, zčernají-li barvy je 
ho obrazů, než Bourguereau, nečasový a povznesený. Je 
třeba říci, že modernost není prázdným slo 
vem, ale výsadou a vymožeností. 
Netřeba toto tvrzení obšírně dokazovati. Každá, 
kterákoliv skutečnost světa je ověřuje, vše je argumen 
tem pro. Aeroplán Goliath je cosi dokonalejšího než 
křídla Icarova i než první montgolfiery. Red Star Line 
cosi dokonalejšího než plavidla argonautů. Jezdíte roz 
hodně raději v Pullmanových vozech expresu než v idy 
lickém dostavníku. Radiotelegrafie je více než signaliso- 
vání pochodněmi, přesnější a spolehlivější než poštovní 
holubi. Moderní medicína je cosi, o čem staré mastičkář- 
ství a ranhojičství nemělo tušení. Ano, modernost, jsouc 
vymožeností a výsadou, jest prostě vzestupem a pokro 
kem. Není pouhopouhou marnou efemerností, ale obsahu 
je vývoj směřující k více méně absolutnímu zdokonalení, 
k standardisaci, k ustavičné živoucnosti, chcete-li, tedy 
k »věčnosti«. A modernost, takto chápaná, muže se 
státi kriteriem umění. Je-li jen dvojí umění: do 
bré a špatné, lze týmž právem říci: moderní a nemoder- 
r:', při čemž druhá eventualita: špatné, nemoderní 
ní vůbec umění. 
ideologické, ekonomické a účelné, stojící v příkrém od 
poru k soudobé společnosti vládnoucí a v přímém sou 
hlasu se soudobou civilisací, horce aktuelní, civilní, rela 
tivistické, správně chápající své poslání a dobové potře 
by. Nové vymoženosti, nové lidské úkoly, názory a ži 
votní způsoby daly zajiti některým způsobům a druhům 
dosavadní tvorby, nebo je přetvořily a přeměnily. Ve 
liké sociální i životní přeměny plodí vždy nové tvary a 
nové ideály. Móda nezná historismu, sportovní či ce 
stovní oblek není zdoben archaickými či svérázovými 
ornamenty, její estetický jemnocit je precisní a univer 
sální. Móda je ovšem jen projevem vkusu. Umělecká for 
ma je slohem: standardisací vkusu. Vědecké vymoženo 
sti a potřeby moderního života přináší úplnou zkázu tra 
dičním a romantickým esíetským předsudkům; v naši 
době události šly ovšem mnohem rychleji za sebou, než 
umělecké objevy. Žije se příliš rychle. Strojová výroba, 
žádající normalisaci, standardisací, typovou produkci, 
vykázala architektuře zcela nové úkoly a pravidla, jež 
ji staví téměř mimo tradiční oblast umění, v níž byla 
vždy uchovatelkou slohové jednoty doby. Stroj ovliv 
ňuje všecky ostatní oblasti umělecké. Naše estetika je 
estetikou stroje. Zanikl typ uměleckých řemeslníků — 
byl nahražen strojem. Zanikly nebo zanikají určité druhy 
divadelní, nahraženy strojem: kinem. Naturalistické u- 
mění nemá raison ďětre od dob vynalezení fotografie. 
Mechanická reprodukce, možnost rozmnožiti umělecké 
. 4 i ' ' ^ ^ 9 ' * 
dílo tiskem v deseti tisících exemplářů nahradí kopisty 
a epigony. Obstará zlidovění umění ve velkém a bez 
pečně. Mechanická reprodukce zpřevrací i hudební kul 
turu koncertní: gramofony, pianola, radio-koncerty. 
Grafika, zvláště lept, přejala komposice tendenční 
a fantastické, aby pak stala se žurnalistickou kresbou, 
fc tografie obstarává všecky úkoly dokumentární, zdoko 
nalená zlevněná fotomechanické reprodukce umožňuje 
pak rozkvět ilustrace, reportérské a žurnalistické kresby. 
Doména vlastního čistého výtvarnictví se zúžila, ale toto 
tl <1 * « 
omezení znamená objektivní zúčelnění a zisk: osvobo 
dila se forma. Fotografie rozdrtila naturalistickou malbu, 
poskytnuvši věrnější obrazy, vylučující každou »ruko- 
dílnou« konkurenci a je estetický lhostejno, jde-li o pro 
dukci strojovou, záleží jen na výsledné realisaci, ne na 
pracovní metodě. V tomto století, jehož umění, když ja 
kákoliv možnost naturalismu byla vyloučena, snažilo se 
najiti svůj samostatný výraz, na optické skutečnosti ne 
závislý, zrodila se karikatura, v níž poprvé setká 
váme se s novým poměrem ke skutečnosti, a jež je po 
slední dnes možnou formou umění representujícího a 
tendenčního, zrodil se i z obchodní nezbytnosti plakát, 
usilující o agresivní účinek obsahu i formy. Plakát je u- 
měleckou manifestací autenticky moderní. Je často nej 
ryzejším projevem moderního malířského cítění. Je často 
skvělým příkladem moderijí malbě právě svou stopro 
centní moderností. 
Pokud jak předmětem vědního výzkumu, tak konkrét 
ních aplikací by byla jen neživá hmota a útvary organické s 
výjimkou člověka, neměla by »třídnost« vědy jiného smyslu, 
leč ten, který by byl dán tří dno stí distribuce a organisace tech 
nických výrobků a institucí. Avšak sociální život není určo 
ván ani co do distribuce, ani co do organisace statků pouze 
zákonitostí mim o lidských objektů, nýbrž 
ni radě 
v- y 
i 
a to v před- 
těmi vztahy, jež jsou vázány na individuální i ko 
lektivní projevy lidského rodu. Ty však jsou oborem věd zv. 
duchových, lépe: věd okruhu antropologického. Nesly by 
ony snad s sebou ráz třídní? 
Individuální i sociální život jest dán mnohonásobně čle 
něným souhrnem zájmů, z nichž každý usiluje o maximum své 
ho naplnění. Protože pak podmínkou nerušeného trvání indivi- 
duelního i sociálního organismu jest utřídění jednotlivých zájmů 
jednotné na tolik, aby nerušilo soudržnost (individuálního' či 
sociálního) celku, dochází nutně k podřizování některých zá 
jmů nadřazenějším. V sociálním životě bude tento proces di 
ferenciace zájmů provázen tvořením objektivních institucí, kte 
ré by výsledky diferenciace, resp. poměr nadřazenosti urči 
tých zájmů podepřely mocensky. Bezprostřední důsledky to 
hoto stavu jsou několikeré: 1. podřízení určitých zájmů (a no 
sitelů těchto zájmů) nadřazeným zájmům (a jejich nositelům) 
znamená fakticky služební (otrocký, poddanský, námezdní) po 
měr jedné společenské třídy vůči druhé, tedy potlačení 
zájmů jedněch ve prospěch druhých; 2. nemožnost uplatňování 
se zájmů podřízených vrstev bude vyvolávati neutuchající řadu 
obranných reflexů, usilujících o postupné rozšiřování mezí, jež 
by i těmto vrstvám skýtalo možnost většího naplňování jejich 
zájmů. 
N 
Všechny tyto procesy, probíhajíce s objektivní zákonito 
stí, vytváří vždy určité sociální stavy relativní stálosti, t. j. 
určité formy sociální organisace (mocenské, administrativní, 
hospodářské atd.). Jejich determinovanost může buditi zdání 
jejich trvalé nutnosti, jejich relativní prospěšnost zdání je 
jich obecné prospěšnosti, obé pak důvod pro obhajování je 
jich neměnnosti. Což je psychologie t. zv. konservatismu, 
neméně než v politickém životě se uplatňujícího i v životě v é- 
deckém. Protože pak relativní stálost společenských útvarů 
je nejsilněji podporována mocenskou organisací té které společ 
nosti, každá mocenská organisace pak jeví charakter třídní, t. j. 
hoví (alespoň převážně) zájmům určitých sociálních vrstev: 
je vědecký konservatismus, charakterisovaný tím, že d o č a s- 
n é formy sociálních organisací považuje trvalými a nut 
nými, stejně tak jevem třídním, jako konservatismus po 
litický. Státověda, národní hospodářství, dějiny, pedagogika 
jsou skoro většinou typickými příklady třídní vědy v tomto 
smyslu. Ale důvod jejich třídnosti jest ještě jiný: jsouce povo 
lány teoreticky formulovat danou skutečnost, jsou vázány 
právě jí a jejími útvary. Budoucí možnosti jeví se jim nej 
výše jako neověřené hypotesy, labilní konstrukce, prosté té 
přesnosti, jakou žádá Svědecká práce. Aby'se jich přes to mohli 
odvažiti, musili by vědcové, překonat! svou vlastní třídní pří 
slušnost, t. j. musili by překonati i svůj politický konser 
vatismus. Zkušenost dneška učí, že dovedou tak jen v přípa 
dech výjimečných. 
Pro otázku proletářské kultury vyplývá odtud dvojí po 
znatek: 1. že s mocenskou a hospodářskou přestavbou společ 
nosti ve smyslu socialistických postulátů, t. j. se změněnými 
třídními poměry ve společnosti zmenší se úměrně i ráz věd so 
ciálních (v nejširším slova smyslu); 2. že tato přeměna posi 
tivních forem může nastati až ve změněné společnosti, do 
té doby že bude se musit omeziti na ojedinělé náběhy a provi 
sorní (protože zkušeností dosud neověřené) formulace. 
Ráz této přeměny bude podstatně charakterisován zře 
telem k intencím sociálních vrstev podřízených, stavě možnost 
jejich naplnění do popředí teoretických úvah stejně tak, 
jako stojí v popředí politického usilování socialismu. Ji 
nými slovy: věda staví se do služeb určitých zájmových 
postulátů, stejně jako dosud, lišíc se od dosavadní tím, že zá 
jmy, jimž bude sloužit!, budou jiné. Na konkrétním příkladě: 
dnešní výzkum pracovních schopností dělníka je veden zřete 
lem k maximu využití jeho sil pro výrobu, bez zřetele k zá 
jmům jeho. Jest pro vědecké bádání, sloužící zájmům výrob 
ním, objektem, nikoli subjektem, t. j. někým, k vůli ně 
muž a v jehož zájmu by se dál jeho výzkum. Stejně tak dnešní 
výroba, pokud potřebuje lidskou práci, snaží se jí využiti stej 
ným způsobem, jako využívá strojů, vidouc v ní pouhý p r o- 
; středek a v dělníkovi lhostejný pracovní objekt. Restitucí 
subjektivních, resp. lidských práv dělníka musí se změniti ne 
jen jeho postavení ve výrobním procesu, nýbrž i sám výrobní 
řád, nejen teorie této změny, nýbrž i teorie nových výrobních 
poměrů, tedy: musí se změniti i příslušná věda. 
Stručně shrnuto: úkolem »proletářské vědy« jest ne to, 
aby byla tvořena proletáři, nýbrž aby byla tvořena pro pro 
letáře. J. L. Fischer. 
O V 
i 
ne- 
I 
í 
i 
* 
Racionelní modernost je relativistická. Má o věc 
nosti a absolutnu velmi ironické smýšlení. Moderní umě- 
nevěda, jež zkoumá každý umělecký zjev, rozebírá jej 
na jeho podstatné prvky, bez ohledu na zevní označení, 
pod nímž se vyskytuje, ptajíc se, jaké možnosti jsou v 
něm skryty, jaké jsou jeho podmínky, musí se především 
tázati, čím byl, než se stal tím, čím jest. Je vědou o vý 
voji uměleckých druhů. Tu poznává, že ani v umění 
není absolutní pravdy, když jeho duše je v neustálém 
přerodu: pojem pravdy je vyloučen nabytým pojmem 
vývoje. A ! je-li svět ve vývoji, je ve vývoji i člověk, jenž 
není nikterak ukončenou bytostí, ale rozmach za doko 
nalým typem, ustavičný pokus o nového člověka, a člo 
věk jedné generace neutváří a nepožaduje již takového 
umění, jako pokolení předešlá. Není věčného trvání, ale 
je věčná obnova: nové, aktivní dynamické pojetí 
nosti. Dospívá se poznání nemožnosti absolutní, 
tivní estetiky a pragmatismus buduje na místo estetiky 
velkých entit estetiku drobných pravd. Rapidní a pře 
vratný vývoj posledních desítiletí vyléčil lidstvo z ná 
zoru o nehybnosti a ztrnulosti vžitých forem a tradic: 
vše je možné a přizpůsobitelné, co se ukáže býti účel 
ným a žádoucjm. Umělecký -ismus je tedy ukazetelm 
cesty, na níž by umělecké i životní skutečnosti mohl 
býti účelně 
V 
9 
* ' 
Karel Teige. 
f 
objektivita a třídnost. 
> 
I 
(Několik poznámek k otázce proletářské kultury.) 
.«i 
v v 
vec- 
norma- 
i 
Programová třídnost socialismu a socialistického hnutí, 
nej,prudším útokům vystavovaná po stránce etické zastanci 
etik »netřídních« (absolutních, všelidských atd.), zdá se nej 
méně odolávati kritickému náporu nesmlouvavé objektivity 
práce vědecké. Všude, kde se odpůrci socialismu o ni mohou 
opříti, cítí se býti oprávněnými k výsměchu spíše než ke kri 
tice socialistických teorií, shledávajíce představu proletářské 
matematiky či fysiky absurdním protimluvem. 
Co se třídnosti socialistické morálky týče: mohl by býti 
veden spor o tom, není-li minimální u srovnání s morálkami 
ostatních společenských tříd, čili: není-li právě socialismus 
nejblíže etickým postulátům platnosti obecně lidské, proto, že 
oba základní etické požadavky: spravedlnosti a rovnosti re 
klamuje také pro ty, resp. rozšiřuje také na ty, kdož byli z nich 
doposud 
státi se reorganisátorem celé společnosti ve smyslu těchto 
zásad, jest stejně tak zřetelným ověřením pravdivosti toho po 
jetí, jako srovnání etiky t. zv. humanitní s etikou socialismu. 
Domyšlena do svých životních a praktických důsledků, musí 
se etika humanitní krýti s životními a praktickými důsledky so 
cialismu, což znamená, že musí negovati všechny (individuelm 
i třídní) nároky, které se ve svých důsledcích s jejími rozchá 
zejí. Sosialismus se pouze 
Ne tak jednoduchý zdá se být problém 
V nejstručnější formulaci 
platných mezi určitými objekty. Dle různosti objektů budou 
různiti i jednotlivé vědy i vztahy, formulované těmito vědami. 
Avšak ani výběr objektů ani stanovení jejich vzájemných vzta 
hů není věcí subjektivní či třídní libovůle, kdyžtě přírodní dění 
probíhá svou zákonitostí, kterou se učíme odkrývat, t. j. for 
mulovat prostřednictvím ^ svých logických funkcí, ale jiz sami 
ani netvoříme, ani nemůžeme měnit? Ale kterých se učíme 
využívat ke svým. záměrům a zájmům. 
Kdyby role vě.dy v celku lidské kultury se vyčerpávala 
jenom neúčastným registrováním řady objektivních vztahů, 
byla by účast její na tvoření jakékoli společnosti vždy táž a 
pojem proletářské kultury by musil býti stanoven bez ohledu 
na místo vědy v ní (protože by bylo totéž, jako v kulturách 
předchozích). Ale teoretický úkol vědy, 
mluvili, byl a zůstane vždy v přední řadě p r o s t ř e d k e m, 
sloužícím k tomu, aby společnost zužitkovala jeho výsledky 
ve smyslu svých praktických potřeb. 
Řekl jsem: v‘přední řadě. Protože s postupem civilisace 
stala se teoretická zvídavost stále rostoucímu počtu členů spo 
lečnosti sama účelem, vstupujíc v řadu zájmů individuálních i 
sociálních, bez zřetele k přímému jejímu praktickému dosahu, 
s dvojí tendencí: se snahou po rekonstrukci kontinuity, 
dění a se snahou po zvládnutí jeho t ot a 1 i t y. Konkrétním dů 
sledkem toho byl vznik samostatné společenské třídy vědců 
z povolání (s bohatě rozvinutým aparátem vědeckých ústavů 
a společností), vedle řady zjevů doprovodných. 
Tato rostoucí zvídavost intelektuální je jedním z hlavních ' 
znaků mojderní společnosti a její podpora 
V 
a ke svému prospěchu změněny a oboha 
ceny, je určitým programem. Není třeba modernímu u- 
mění vytýkati této programové jistoty: bez řádného 
programu není myslitelný žádný zábavní podnik. 
Moderní estetika nesmí znáti tradičních předsudků 
a legend. Ať je úplně životní. Ať připustí každou slibnou 
hypotesu, ať sympatisuje s každou logickou revolucí, s 
každým konsekventním experimentem; musí uvážili 
každý očividný, byť nejprovokativnější fakt. Analysujíc 
a určujíc možnosti umělecké obrody, nesmí se báti po- 
hlédnouti tváří v tvář eventuelnímu zániku umění. Umě 
leckou emfasi a aktivitu nutno posunouti z atmosféry 
museí a atelierů směrem k aktuelnímu životu. Neexistují 
historické, tradiční ideály a normy estetické, není zdě 
děného kánonu. Moderní umění je faktem o vlastních 
zákonech a způsobech, ale byla a budou jiná umění. Do- 
kazuje-li některé dílo, na vzdory panujícím estetickým 
názorům vyrostlé, svou živoucnost, není proč je odsuzo 
vali. Dokáže-li soudobý antiartismus, že je živou náhra 
dou za vymírající druhy umění, uvítáme jej s nadšením. 
Nebudeme popírati žádný názor, ukáže-li se, že by prav 
děpodobně mohl provésti potřebné řešení. Helenská krá 
sa ani krása středověká není souměřitelná a homogenní s 
krásou dnešní, i nelze jí umění předpisovati. Často zdů 
razňuje se marně věčný řád umění. Ale tento domněle 
věčný řád, ostatně dedukovaný z uměleckých realisaci 
ve skutečnosti ex post, musil logicky existovali 
Díla však nejsou principy, ale výsledky, vyrostlé z mno 
hých a všestranných zkušeností. Zrodí-li se nová fakta 
na poli.umění, potřebuje kritika automaticky nových 
didel a měřítek. Dnešní pragmatistické estetice je prav 
da i krása určitým druhem dobra, není tedy samostatnou 
kategorií, což v jistých mezích je správné; jde tedy o 
určitou užitečnost umění, v níž je ethos umělecké tvorby. 
Funkčnost umění, netendence, je tu prvním, nejdůležitěj- 
Pod pojmem moderní umění sluší se tedy 
rozuměti umění funkční, internacionální, netradiční, 
7 
vylučováni. Úsilí socialismu, 
alespoň částečně 
i k této negaci programově hlásí. 
»třídní vědy«, 
znamená věda systém vztahů, 
% 
se 
divadlo a literatura. 
i 
• / v 
v 
Bouda napovědova je nejdřív známkou nedostatků here 
ckých: nedostatku paměti, cviku, obratnosti. Všichni dobří he 
rečtí vůdcové anebo všechny dobré divadelní snahy hledí zí 
skat herce bez chyb a jeviště bez boudy. Pro herce je bouda 
fatálním symbolem. Označuje jej jako hůl slepce. Připomíná 
stále jeho druhořadost. Ani chvilka svobody. Letící řa;da slov, 
která otáčejí hercem jako řemen s transmisí. Stín, který jej 
pronásleduje a štěká. Chroničtější jsou však nedostatky, které 
z boudy napovědovy zasahují celé divadlo v jeho podstatě. 
V boudě napovědově usídlila se hlavně jedna ze špatno 
stí divadla a přetéká odtamtud zápachem. 
o němž jsme právě 
Bouda napovědova 
nenáleží dnes divadlu, representuje cizí svět: literaturu. Dnešní 
divadlo není bez dvou věcí: bez sedadla policejního komisaře 
a bez boudy napovědovy. Funkce jejich jsou podobné. Uplat 
ňují cizí vlivy. Policie a oficiálnost je moralisování nemorální 
společnosti. Bouda napovědova to jsou tuberkulosní plíce di 
vadla: to je literatura. 
Tím, že divadla učinila literaturu svou hodnotou absolut 
ní, zničila sama sebe. Divadla, oddaná kdysi žvotu a obecen 
stvu, slouží nyní, otročí a hynou literárními premiérami a mu- 
seálně uschlými genii minulosti. 
a priori. 
su- 
i posilování bude pro 
socialistickou společnost stejně tak plodným odkazem z minu 
losti, jako úkolem z nejdůležitějších. Avšak i ona, posuzována 
jako so c i á 1 ní jev (kdy stane se ukazatelem kulturní úrovně 
Tyto autority musí být odloženy. Marinetti: hrát Sha- 
kespearea v pytlích. Je třeba zničit literární fetišismus autor 
ský, ať se týká Racinea nebo J. Hilberta. Nelze mlčky před- 
ne- 
o
	        
Waiting...

Note to user

Dear user,

In response to current developments in the web technology used by the Goobi viewer, the software no longer supports your browser.

Please use one of the following browsers to display this page correctly.

Thank you.