rozmyslu ulítla, nýbrž tresť celé knížky, vydané r. 1847 pod 
titulem: Ȇber die Wertlosigkeit der Jurisprudenz ais Wissen 
schaft« (O bezcennosti právoznalství jakožto vědy), v niz 
Kirchmann tuto pseudovědu již tehdy pořádně propral a vy 
ždímal. Od té doby dostalo se jí a jejím vědcům i odjinud po 
dobných pochvalných /dekretů, na př. Gumplowiczem, Ant. 
Mengerem, ale zmíněný Kirchmannův výrok o červotočině ne 
byl co do přiiéhavisti a -případnosti předstižen. 
2e si tito vědci, zejména také u nás, takového pochval 
ného dekretu plně zasluhují, o tom dle výsledků uplynulého 
pětiletí nemůže býti nejmenší pochybnosti. V únoru 1917 vy 
pukla ruská revoluce, jež dokonána a dovržena byla v říjnu 
téhož roku t. zv. bolševickou revolucí (t. j. revolucí ruské so 
cialistické strany bolševiků, komunistů). Jaká příležitost právě 
pro právo- a státovědce takovou věc sledovat a studovat a ji, 
i když by se s ní nesouhlasilo a nesympatisovalo, nestranně 
(jak to říkají vědci) posuzovat, pozorovat a vykládat! Ale co 
se stalo u nás? Po dobu plných šesti let tito ctihodní odborníci 
nezmohli se na nic jiného, než že tu a tam ve svých vědeckých 
publikacích a orgánech a ve svých »vědeckých« přednáškách 
otírali se chlapecky o tuto světovou událost, jež znamená de 
finitivní mezník mezi starým a novým světem a začátek nové, 
skutečné lidské kultury a začátek opravdu lidských dějin, mlu 
více o židovských, neslovanských doktrínách a ohánějíce se 
flekovskými a kramářovskými frásemi o »stavění ke zdi« a p. 
Právě pro právníky mohlo býti uplynulých šest let pravou 
pastvou pro to, aby pozorovali a učili se, jak právo vzniká a 
jak staré právo ustupuje novým požadavkům a no 
vým myšlenkám, a hleděli také pro naše poměry starat 
se o to, jak bude dál a nedoporučo-valo-li by se činit jakési pří 
pravy. 
ho jen subjektivně 'vy spekulovaná metaíysično-st věcí 
(pramenící často z bankrotu smyslnosti). Zatlačil pudový 
život do pozadí, upadl do introverse, absolutního antismu, 
jež rozbořil rozumový a volný vztah k empirické skuteč 
nosti ?ř vpadl do eticky a intelektuálně sterilní kontem- 
place. Chtěl z umění »vymýtit! rozumovou oblast« a zba 
vil umění racionelní opory, aniž tím vůbec vyloučil inte- 
lektuelní chápání z ničení. Poesie přece potřebuje zrovna 
tolik rozumu jako život (Teige). A moderní člověk má 
vyslovený sklon zaměstmávati při vnímání uměleckého 
díla také intelekt. Umělec ho užívá při budování plánu. 
Expresionistický umělec spolu s umělci ostatních 
směrů poimpresionistických /radikálně odbourává věc 
nost ve starém smyslu tohoto slova. Ale rozkládá formy 
jevové tím, že je odhmoiňuje. N o v č> u realitu h 1 e- 
d á však v subjektivitě umělcově, uváděje věci do 
»vztahu k metafysičnu«. Podle potřeb vlastní subjekti 
vity (uvědoměle či neuvědoměle) deformuje vjemy do 
biologicky nepravděpodobných forem. Projevuje napro 
stou zvůli vůči objektu, háje nespoutaný projev tempe 
ramentu. Expresionistický malíř a objekt splývají spolu 
svými obnaženými vnitřky. Umělecké vnímání se stává 
mystickým jakýmsi aktem. Místo názoru 
místo bezprostředního vnímání 
presionistický umělec tvoří v šíleném vzepje-tí vytržení 
ze všeho řádu. Smazal rozdíl mezi prožívánínl života a 
jeho uměleckým ztvárňováním. N e b u d u j e, n e v y- 
tváří zákonné formy, 
val-li impresionisía vlastní nitro 
expresionista objekt pro vlastní nitro. Expresionista jest 
ústa; ústa neslyší světa (Bahr). Jindy je expre- 
sionistické tvoření křik zmučeného srdce. 
K ř i k jest beztvarý,-neumělecký, protože ne 
umělý. Expresionista ve svém celku 
tíhne jen vždy, ať uvědoměle, 
íysičnosti.^ Pátraje po transcedentním jádru 
rnuje je. Často příliš silně, takže pozornost vnímajícího 
se soustředí na předmět, kdežto se mělo dosáhnouti toho 
právě, aby se vnímající vzdálil hledání předmětu 
středit se na sílu duševního 
uvalil umělec mtulektuální práci 
slovo deformující síly nového 
1 u t n í e x p r e s i o n i s m, nepředmětný, v němž se vy 
vrcholil úpadek individualistického tohoto 
směru. V malířství bránil mu dekorativní 
jenž nedovoluje, aby barva, nejsouc připiata 
reálný předmět, vyjadřovala čistě duševní obsah. Malé 
kvantitativní rozměry nepřipouštějí v něm účinů, jichž 
dosahuje architektura. Před mnohoznačností 
chrániti obraz jen kontakt s realitou. A vůbec: 
ist Aussprache, 
Landsberger), t. j. slova musí zřetelně pronikati od mlu 
vícího k posluchači. (Tedy ne »Nesrozumitelný svátý«.) 
Absolutní expresionism bez kontaktu s realitou ztrosko 
tal úplně na problému sdělitelnosti subjektiv 
ních zážitků umělcových, jenž jest dodnes palčivým i pro 
jiné směry. Jen jako negace zůstává pro dalšší vývoj 
plodným. 
/ v* 
e 
Jest znakem silného produktivního napjetí, mizí-li hra 
nice mezi jednotlivými oblastmi očíslovaných Uměn reglemen 
tovaného Parnasu. 
Hranice mezi řečí rytmovanou a nerytmickou padá. 
Nová prosa tvoří užitečné hodnoty zkratkami života, jest 
lidská a velkoryse lyrická, rozbíjí literární, konvenční 
názory na svět, na člověka, na život, staví na místo ro 
mánové perspektivy perspektivu kina, přejímá 
výraznost moderní techniky, industrie a filmu. 
Typy špatných prosaiků: Čapek-Chod, Rutte, Šrá 
mek, Karásek ze Lvovic, Olbracht a j. a j. (také senti 
mentální povídkáři z nynějšího Proletkultu). 
Předchůdci nové prosy: de Foe, Rabelais, Cervan 
tes, Ch. Louis Phillipe, Jules Verne, Twain, Rimbaud, 
Bret Harte, J. London, Jerome, Klapka J. 
% 
Moderní prosa: Vančura, Erenburg, Blaise Cendrars, Ra- 
diguet, Cocteau, Apollinaire, Marcel Fabri (l’Inconu sur 
les villes, román bez osobnosti), Jaroslav Hašek. 
Prosa žije: 
sensací, žurnalismem, dobrodružností, obrázkovými časopisy, 
exotikou, různými zprávami, reklamními prospekty, varietními 
atrakcemi, plakátovou stručností, detektivkami, indiánkami, 
sportem, kinem, vynálezy, music-hally. Její estetika je filmová, 
kinoistická, proto téměř fotogenická. 
podává visi, 
očekává zjevení. Ex- 
Nechci se zatím blíže touto ruskou záležitostí obírat, 
najde se k tomu ještě dosti příležitosti, chci ukázat jen k tomu, 
že také z jiných důvodů Kirchmanňv výrok je na naši juristiku 
jako dělaný. Za dobu uplynulých šesti let sběhla se celá řada 
affér a případů, o nichž možno v plném smyslu slova říci, že v 
nich právo bylo bito do tváře: zabrání dělnického majetku v 
r. 1920, podivné liquidace různých ústředen, obsazování vyso 
kých škol a obsazování úřadů, snižování úřednických platů a 
dělnických mezd, vydání zákona na ochranu republiky, zbavo 
vání poslanců mandátu z »důvodů nízkých a nečestných«, ve 
liké úpadky bank a pod., kde bylo právě věcí právníků a jejich 
officielních korporací, spolků a institucí, aby v těchto věcech 
pronesli svůj právní soud 
cielně nik/do n a pomoc p rá v ;n í nepři s k o č i 1, a kde 
došlo k zasažení takových právnických vědců a institucí jako 
na př. v známé záležitosti zabrání stavovského divadla nebo 
zabrání divadla »Variété«, dopadlo to na konec pro právnickou 
reputaci velmi uboze. Naopak pozorovati bylo zjevy málo po 
těšitelné a důstojné, že bradatí patriarchové práva manipulo 
vali v dohazovačství zrovna tak, jako na př. Schichtův agent 
cestuje v mýdle, že i mladší adepti toho oboru pokládali za 
vhodné, aby mužové práva a vědy se přizpůsobili praktickým 
ideálům dneška, že odborníci práva a právní vědy opouštěli 
svá nevýdělečná povolání a obraceli se k výdělku, že 
dávali své odborné vědomosti a znalosti za peníze bankám a 
jiným velkopo;dnikům k disposici, a že i tam, kde je dávali k 
disposici státu, veřejnosti nebo stavům, vrstvám nebo skupi 
nám utlačeným nebo ohroženým, si dobře dávali za to zapla- 
titi. V konfliktech utlačovatelů s utlačovanými buď mlčeli ne 
bo stavěli se mnohdy rozpačitě na stranu utlačovatelů. Vlast 
nímu svému svědomí předstírali, že se to děje pro »konsoli 
daci státu«, aby sami na konec poznali, kdo vlastně se při tom 
zkonsolidoval a jaké námahy, jakého úsilí a jakých obětí bude 
potřebí, aby tato hrozná konsolidace zkonsolidovamých byla 
zase v zájmu veřejné mravnosti a tudíž i v zájmu veřejném a 
v zájmu státním -nějak rozkonsolidována. 
Angličan John Ruskin v kni-ze »O kořenech cti 
Ne: 
realistu, idyla, sentimentalita, romantism, individualism, my- 
sticism, symbolism. 
jen deformuje. Zaned-bá- 
pro objekt, zanedbává 
Ale: 
POETISM. 
Ožívá feuilleton, nehorázné žvasty absurdní komičnosti, 
hyperboly životního humoru a dobré nálady. Anglosaský hu 
mor, francouzská životnost a podnikavost, americká práce. 
Dobrodružným románům přísluší zásluha, že byly zdra 
vou potravou lidu, jenž se nedal otráviti dekadentně psycho 
logickými przybyszevskiádami a že konečně umělcům po 
skytly poučení: — ale co mohou býti v době, kdy největší 
dobrodružství jsou v každodenním životě, kdy dálky se zkrá 
tily na časové minimum při dosažení rekordních rychlostí, kdy 
lidé prodělali světovou a občanskou válku! A přece nalézáte 
nová a nová! 
Bez pedagogické a jakékoliv jiné tendence. Nepřikládejte 
modernímu mění význam morálně výchovný. Spíše by demo- 
ralisovalo. Nová prosa není slavná a velká, dobrá zvěst — jako 
spíše zajímavá a strhující příhoda. 
jen 
není nepředmětný — 
či neuvědoměle, k rneta- 
věcí, defor 
ale neozval se nikdo, právě oíi- 
a sou- 
výrazu. Vyloučiv intelekt, 
na vnímajícího. Poslední 
umění promluvil abso- 
Krása našeho století. 
Anténový stožár radiotelegrafického aparátu jest krás- 
nější než Diskobolos nebo Apolon Belvud. Ci Venuše Miloská. 
účin barvy, 
na konkrétní 
Tak také: 
Sensační literatura kolportážní, 
statečnost hrdinů Londonovýeb 
či Bret Hartových, 
statečnost chemických vzorců > 
a lyrika amerických technic- . 
kých a paroplavebních ce- | 
stovních prospektů 
Jest nutno vymýtit: p s d c h o 1 o g i s o vá n í, kresbu 
individuality, malomo/cenství, b o 1 e s t í n s t v í. 
Nahradit toto: 1 y r i č n ;ýs t í, kolektivitou, akti- 
v i t o u, e n e r g i í. 
[ Člověk vždy jako t y p. Líčiti osudy bylo by dnes ba 
nální (Ivan Gol)]. 
jest osudy, nesnáze a bolesti 
krás- onanisujících se hrdinů 
v .v. < M. Barrěs-á, Andrejeva, 
I n J s Arc-ybaševa a Dostojev- 
’ 1 ského. 
O v 
muže za- 
K u n s t 
aber auch S pr ach,e« (Fritz 
nez 
í 
) J 
uvádí 
patero velkých duševních povolání, jež se týkají denních život 
ních potřeb, a jež se dosud prý vyskytovaly v každé civiliso- 
vané společnosti, mezi nimi povolání kněze (míněn jest učitel) 
a právníka; úkolem učitele jest, aby v této společnosti učil a 
úkolem právníka, aby v ní právo uskutečňoval a povinnosti 
každého z nich prý jest, aby podle potřeby za toto své povo 
lání i zemřel; -podle potřeby: učitel, než by učil ne 
pravdu a právník než by pomáhal bezpráví. 
Jest totiž velký rozdíl mezi povoláním a výdělkem, dokazuje 
Emil Steinbach, jeden- z rozumných, ideálních a cítících práv 
níků, z jehož knihy »Výdělek a -povolání« vzat jest tento zá 
věrečný citát. Jak vysoký a vznešený cíl pro právníka a jak 
malá, malicherná, nízká, mnohdy skutečnost! 
Co se juristům, zejména t. zv. právnickým vědcům vždy 
vytýkalo, že totiž nemají a nehledají souvislosti se skutečným 
životem (Weltfremdheit, t. j. že svět jest jim -cizí), to se nikdy 
neprojevilo tak makavým způsobem, jako v posledních letech 
a jako u nás. T. ,zv. právní věda -a s ní i -právo stalo se něčím, 
co je^ úplně mimo život, stává se hračkou juristických kon- 
strukčníků, tak jak-o kamínky nebo písek jsou dětem látkou, 
z níž si dělají obrazce a chce se zcela vážně dokonce, aby ži 
vot řídil se těmito zábavnými formu-lkami a čárami! Chtěli by 
těmito čárami a formulkami mistrovat život, z -něhož kdysi 
vyšli, z něhož původně jakožto z jediného- pravého zdroje čer 
pali látku své vědy, jemuž však časem úplně se odcizili. A tak 
život jde mimo ně a jako šel mimo ně a přes ně v ruské 
luci, tak půjde přes ně všude jinde. Cím 
třeba násilnických zákonů positivního, třídního práva 
lidé budou si zvykat 
pouhých vnitřních příkazů lidskosti, tím 
slepí jurističtí červotoči zavrtávat do své práchniviny, až s 
celou touto práchnivinou -budou jedenkrát odhozeni stranou 
úplně. Básníkovo slovo: »Jak věčná nemoc s pokolení na 
pokolení dědí se zákony«, pozbude pak navždy platnosti. 
Josef Hrdina. 
Théma: Hrdinství. 
Hrdinové naší doby jsou: hasiči, vrhající se do plamenů, 
radiotelegrafisté tonoucích lodí, horníci v kolmých šach 
tách, lékaři v infekčních barácích, inženýři s dělníky, 
stavící podmořské a horské tunely, piloti poštovních a 
dopravních aeroplánů atd. 
Není expresionistickčho sty 1 u. J est 
expresionistická idea (Goll). Expresionista ji vykřikuje 
hlasitě a je patetický, ne z primérního životního citu, ale 
z nucení. Jeho affekt vsak jest jen ochrannou barvou pro 
jeho slabý smysl pro skutečnost. Pathos jeho výrazu není 
dosti zdůvodněný. Vyznívá hluše. Z horečnatých stavů 
rodí se výraz, jenž jest divokým výkřikem: srdce, jež 
nejraději by se Přelilo samo přímo do něho. Místo zbož 
nosti jest tu prudkost, místo vroucnosti extase 
též na úkor kvalit práce. Čistá citovost jest stálým zdů 
razňováním zvednuta do vědomí a zracionalisována. Du 
ševní obsah přílišným přízvukem jest překonáván. Díla 
expresionistická svým přílišným subjektivismem hrozila 
zničiti poslání uměleckého díla, jež jest určeno pro ve 
řejnost. Nejzazší subjektivita jest nesdě 
lit e 1 n a. S o 1 i p s i s-1 a p r o^ to není umělce m. 
Obrazí jen sebe, jako Narcis uspokojuje jen sebe, a-le ne 
vykupuje jiných. 
Episoda radiótelegrafisty při zkáze Titanicu je tragedií. 
Dixmude. 
Krása nespočívá v osobní statečnosti, ale v statečné 
práci množství. Vynález není dílem jednotlivce, ale celé řady 
předchozích pracovníků. Tragická není bolest jediného srdce, 
ale tragické dovede býti náhlé pouliční neštěstí. 
Prosa musí býti pravdivá, jako jsou pravdivými životy 
těchto lidí. Jako jest pravdivým svět. 
Základní hodnoty jsou pravda, lyrika, skutečnost. 
Špatná prosa: styl: rozvláčný, forma: povídky, novely, 
román, stavba: umělkovaná, ornamentálně episodická. 
použitá už Romainsem a 
současnost dějů, simul- 
použijte zpomalovače a zrychlovače, 
to vše 
v • 
Kinematografická technika 
veškerou literaturou kubistickou 
taneism, synchronism: 
promítajíce věty. 
Dobrá prosa: styl: stručný, telegraficky dramatický, for 
ma: báseň v prose, stavba: konstrukce. 
revo- 
méně bude lidstvu 
, čím více 
ve vzájemných svých poměrech žiti dle 
více budou se 
Expresionistické dílo podává téměř 
vždy uvolněné polotv-ary, jež netvoří organického celku. 
Jest to vyvrcholení s t y 1 o v é anarchi e. Většina 
jich ztroskotává*v úplné abstr-aktnosti. 
zřídka dovedl expresionistický básník sloučiti silný zá 
žitek skutečnosti a její metafysické prohloubení, jak to 
požadovali teoretikové expresionismu. To jsou znaky ex- 
presionistických děl, pokud vůbec lze je převést! na je 
diný typus. 
Výstraha: Shrneme-li: nep-sychologisovat, netvořit orna 
mentální episody, nerozvádět, dostaneme součet: Nepište 
románů! 
Důkazy pro závěr: Dobře vedený zahraniční žurnál, 
Dellucovy filmy. 
Jen 
Závěr: 
Budoucnost prosy spočívá v lyrice. 
Epika patří kinu a novinám. 
Karel Schulz. 
Z expresionismu zůstalo i leccos dobrého (oč se 
dělí pravidelně s jinými současnými směry): silná kon 
centrace a niternost, statečný zlom s historickým zatí 
žením, postup od statičnosti k dynamičnosti, od okreslo- 
vání přírody k uměleckému zpodobování, vyloučením ná 
hodného a časového postup k architektonickému vytvá 
ření díla, přemožení prosté předmětnosti, nedistanco- 
vané skutečnosti, odvážnost, struktuálnost, odstranění 
psychologismu, intensita výrazu. Ale všude tu působí 
dnes jen iniciativou, nikde není vytvořených děl. Expre 
sionism zůstal jen gestem, vůle po vytváření nerealisoval. 
v 
Karel Schulz: Sever — Jih — Západ — Východ. Vladi 
slav Vančura: Amazonský proud. Týž: Dlouhý, Široký, Bystro 
zraký. K. Schulz a VI. Vančura, členové U. S. Devětsilu, vy 
dali své knížky, jež v oboru prosy realisují nové umění. Schulz 
ve své knize »Sever —- Jih -— Zápa-d — ýýchod« přidružuje se 
po »Tegtmaierových, železárnách«, jež spíše ideově než tvárně 
znamenaly průboj, také stránkou čistě uměleckou k těm, kdož 
v prvních řadách usilují o dobytí nové krásy světa. Mla|dá 
na západě, a ji- poesie, obracejíc se k dnešku, obracela se k člověku. Schulz 
z míst vědy a dů- objevuje krásu světa v dnešní jeho tvářnosti. Inspirován 
a vy větr ali, nepůsobilo pestrostí světa, jeho dálkami, mnohotvárností jeho skutečnosti, 
jeho celkem, objevuje krásu tam, kde jí starší básníci, ob 
tížení svou včerejškem vychovanou subjektivitou, nevidí. To 
jest jeho básnický, objevitelský čin. Objevuje krásu lidových 
pohádek ^v moderním životě velkoměsta, -pochopiv, že nový 
svět může dáti j e d i n ě novou krásu, ne starou. Schulz k 
nám uvádí umělecky silný exotis-m, vycházeje tak vstříc 
jedné (silné) tendenci doby. Ale 
mácích městečkách nechybí nová tvář světa, 
asociací z moderního, 
jeho zrak. Dovede se zasní ti nad illustrova-ným žurnálem, a-no 
tento žurnál jest sám nej-krásnější epopejí slávy mechanického, 
civilisovaného století. Nová krása c i v i 1 i s a c e, ne naiv- 
Míněno jest právo, ovšem t. zv. positivní (zákonné, da 
né) právo, ještě více však t. zv. právní věda a její dnešní vý 
robci, měšťanští právníci a vědci. Pokládám za nutno hned 
začátkem článku odvolat se na autoritu, proti níž ani tito- mě 
šťanští profesionálové a vědci nemohou ničeho namítat; neboť 
kdyby se ukázalo na to, že v sovětském Rusku právovědu 
právovědce takového kalibru, jaký je obvyklý 
né podobné konstruktéry vyklidili 
kladně po nich vykouřili 
by to -d-osud leště u nás tak přesvědčivě, jako když se dovolám 
občanského jurisfy a váženého odborníka toho- druhu z doby 
Metternichovské a z říše dobrých mravů, kázně a pořádku, 
pruského státního návladního a právnického spisovatele Kirch- 
manna. Od něho pochází výrok, z něhož juristé -mají malou 
radost: »Tři opravná slova zákonodárcova a celé bibliothéky 
této vědy (rozuměj: právní vědy) stanou se makulaturou (t. j. 
starým, nepotřebným papírem, je-nž se prodává do stoupy nebo 
na balení syrečků). Juristé jsou červotoči, kteří žijí jen 
z práchnivého dřeva, od zdravého dřeva se odvra 
cejí, jest to jen chorobná tkáň, z níž oni tkají své pavučiny«. 
To -nebyla snad slova, jež Kirchmannovi jen okamžitě a bez 
a 
Hlad po skutečnositních ideálech dnes překonává 
toto mystické umění. V novém předmětném umění, jež 
zužitkuje zisky expresionismu, najde si cestu nové umění. 
Bez přehnaného isolování od života a lidu 
a přece 
pevnou hranici mezi -tvořením nového a časovým, revo 
lučním uměním propagačním, mezi tvůrcem a pozoro 
vatelem, uměním a životem, životem a umělcem! 
ani v prostých vískách a d.o- 
Intensivní řady 
vše světového života zaplavují 
Jde o novou syntesu, o novou stavbu! 
Bedřich Václavek. 
4
	        
Waiting...

Note to user

Dear user,

In response to current developments in the web technology used by the Goobi viewer, the software no longer supports your browser.

Please use one of the following browsers to display this page correctly.

Thank you.