rozmyslu ulítla, nýbrž tresť celé knížky, vydané r. 1847 pod
titulem: Ȇber die Wertlosigkeit der Jurisprudenz ais Wissen
schaft« (O bezcennosti právoznalství jakožto vědy), v niz
Kirchmann tuto pseudovědu již tehdy pořádně propral a vy
ždímal. Od té doby dostalo se jí a jejím vědcům i odjinud po
dobných pochvalných /dekretů, na př. Gumplowiczem, Ant.
Mengerem, ale zmíněný Kirchmannův výrok o červotočině ne
byl co do přiiéhavisti a -případnosti předstižen.
2e si tito vědci, zejména také u nás, takového pochval
ného dekretu plně zasluhují, o tom dle výsledků uplynulého
pětiletí nemůže býti nejmenší pochybnosti. V únoru 1917 vy
pukla ruská revoluce, jež dokonána a dovržena byla v říjnu
téhož roku t. zv. bolševickou revolucí (t. j. revolucí ruské so
cialistické strany bolševiků, komunistů). Jaká příležitost právě
pro právo- a státovědce takovou věc sledovat a studovat a ji,
i když by se s ní nesouhlasilo a nesympatisovalo, nestranně
(jak to říkají vědci) posuzovat, pozorovat a vykládat! Ale co
se stalo u nás? Po dobu plných šesti let tito ctihodní odborníci
nezmohli se na nic jiného, než že tu a tam ve svých vědeckých
publikacích a orgánech a ve svých »vědeckých« přednáškách
otírali se chlapecky o tuto světovou událost, jež znamená de
finitivní mezník mezi starým a novým světem a začátek nové,
skutečné lidské kultury a začátek opravdu lidských dějin, mlu
více o židovských, neslovanských doktrínách a ohánějíce se
flekovskými a kramářovskými frásemi o »stavění ke zdi« a p.
Právě pro právníky mohlo býti uplynulých šest let pravou
pastvou pro to, aby pozorovali a učili se, jak právo vzniká a
jak staré právo ustupuje novým požadavkům a no
vým myšlenkám, a hleděli také pro naše poměry starat
se o to, jak bude dál a nedoporučo-valo-li by se činit jakési pří
pravy.
ho jen subjektivně 'vy spekulovaná metaíysično-st věcí
(pramenící často z bankrotu smyslnosti). Zatlačil pudový
život do pozadí, upadl do introverse, absolutního antismu,
jež rozbořil rozumový a volný vztah k empirické skuteč
nosti ?ř vpadl do eticky a intelektuálně sterilní kontem-
place. Chtěl z umění »vymýtit! rozumovou oblast« a zba
vil umění racionelní opory, aniž tím vůbec vyloučil inte-
lektuelní chápání z ničení. Poesie přece potřebuje zrovna
tolik rozumu jako život (Teige). A moderní člověk má
vyslovený sklon zaměstmávati při vnímání uměleckého
díla také intelekt. Umělec ho užívá při budování plánu.
Expresionistický umělec spolu s umělci ostatních
směrů poimpresionistických /radikálně odbourává věc
nost ve starém smyslu tohoto slova. Ale rozkládá formy
jevové tím, že je odhmoiňuje. N o v č> u realitu h 1 e-
d á však v subjektivitě umělcově, uváděje věci do
»vztahu k metafysičnu«. Podle potřeb vlastní subjekti
vity (uvědoměle či neuvědoměle) deformuje vjemy do
biologicky nepravděpodobných forem. Projevuje napro
stou zvůli vůči objektu, háje nespoutaný projev tempe
ramentu. Expresionistický malíř a objekt splývají spolu
svými obnaženými vnitřky. Umělecké vnímání se stává
mystickým jakýmsi aktem. Místo názoru
místo bezprostředního vnímání
presionistický umělec tvoří v šíleném vzepje-tí vytržení
ze všeho řádu. Smazal rozdíl mezi prožívánínl života a
jeho uměleckým ztvárňováním. N e b u d u j e, n e v y-
tváří zákonné formy,
val-li impresionisía vlastní nitro
expresionista objekt pro vlastní nitro. Expresionista jest
ústa; ústa neslyší světa (Bahr). Jindy je expre-
sionistické tvoření křik zmučeného srdce.
K ř i k jest beztvarý,-neumělecký, protože ne
umělý. Expresionista ve svém celku
tíhne jen vždy, ať uvědoměle,
íysičnosti.^ Pátraje po transcedentním jádru
rnuje je. Často příliš silně, takže pozornost vnímajícího
se soustředí na předmět, kdežto se mělo dosáhnouti toho
právě, aby se vnímající vzdálil hledání předmětu
středit se na sílu duševního
uvalil umělec mtulektuální práci
slovo deformující síly nového
1 u t n í e x p r e s i o n i s m, nepředmětný, v němž se vy
vrcholil úpadek individualistického tohoto
směru. V malířství bránil mu dekorativní
jenž nedovoluje, aby barva, nejsouc připiata
reálný předmět, vyjadřovala čistě duševní obsah. Malé
kvantitativní rozměry nepřipouštějí v něm účinů, jichž
dosahuje architektura. Před mnohoznačností
chrániti obraz jen kontakt s realitou. A vůbec:
ist Aussprache,
Landsberger), t. j. slova musí zřetelně pronikati od mlu
vícího k posluchači. (Tedy ne »Nesrozumitelný svátý«.)
Absolutní expresionism bez kontaktu s realitou ztrosko
tal úplně na problému sdělitelnosti subjektiv
ních zážitků umělcových, jenž jest dodnes palčivým i pro
jiné směry. Jen jako negace zůstává pro dalšší vývoj
plodným.
/ v*
e
Jest znakem silného produktivního napjetí, mizí-li hra
nice mezi jednotlivými oblastmi očíslovaných Uměn reglemen
tovaného Parnasu.
Hranice mezi řečí rytmovanou a nerytmickou padá.
Nová prosa tvoří užitečné hodnoty zkratkami života, jest
lidská a velkoryse lyrická, rozbíjí literární, konvenční
názory na svět, na člověka, na život, staví na místo ro
mánové perspektivy perspektivu kina, přejímá
výraznost moderní techniky, industrie a filmu.
Typy špatných prosaiků: Čapek-Chod, Rutte, Šrá
mek, Karásek ze Lvovic, Olbracht a j. a j. (také senti
mentální povídkáři z nynějšího Proletkultu).
Předchůdci nové prosy: de Foe, Rabelais, Cervan
tes, Ch. Louis Phillipe, Jules Verne, Twain, Rimbaud,
Bret Harte, J. London, Jerome, Klapka J.
%
Moderní prosa: Vančura, Erenburg, Blaise Cendrars, Ra-
diguet, Cocteau, Apollinaire, Marcel Fabri (l’Inconu sur
les villes, román bez osobnosti), Jaroslav Hašek.
Prosa žije:
sensací, žurnalismem, dobrodružností, obrázkovými časopisy,
exotikou, různými zprávami, reklamními prospekty, varietními
atrakcemi, plakátovou stručností, detektivkami, indiánkami,
sportem, kinem, vynálezy, music-hally. Její estetika je filmová,
kinoistická, proto téměř fotogenická.
podává visi,
očekává zjevení. Ex-
Nechci se zatím blíže touto ruskou záležitostí obírat,
najde se k tomu ještě dosti příležitosti, chci ukázat jen k tomu,
že také z jiných důvodů Kirchmanňv výrok je na naši juristiku
jako dělaný. Za dobu uplynulých šesti let sběhla se celá řada
affér a případů, o nichž možno v plném smyslu slova říci, že v
nich právo bylo bito do tváře: zabrání dělnického majetku v
r. 1920, podivné liquidace různých ústředen, obsazování vyso
kých škol a obsazování úřadů, snižování úřednických platů a
dělnických mezd, vydání zákona na ochranu republiky, zbavo
vání poslanců mandátu z »důvodů nízkých a nečestných«, ve
liké úpadky bank a pod., kde bylo právě věcí právníků a jejich
officielních korporací, spolků a institucí, aby v těchto věcech
pronesli svůj právní soud
cielně nik/do n a pomoc p rá v ;n í nepři s k o č i 1, a kde
došlo k zasažení takových právnických vědců a institucí jako
na př. v známé záležitosti zabrání stavovského divadla nebo
zabrání divadla »Variété«, dopadlo to na konec pro právnickou
reputaci velmi uboze. Naopak pozorovati bylo zjevy málo po
těšitelné a důstojné, že bradatí patriarchové práva manipulo
vali v dohazovačství zrovna tak, jako na př. Schichtův agent
cestuje v mýdle, že i mladší adepti toho oboru pokládali za
vhodné, aby mužové práva a vědy se přizpůsobili praktickým
ideálům dneška, že odborníci práva a právní vědy opouštěli
svá nevýdělečná povolání a obraceli se k výdělku, že
dávali své odborné vědomosti a znalosti za peníze bankám a
jiným velkopo;dnikům k disposici, a že i tam, kde je dávali k
disposici státu, veřejnosti nebo stavům, vrstvám nebo skupi
nám utlačeným nebo ohroženým, si dobře dávali za to zapla-
titi. V konfliktech utlačovatelů s utlačovanými buď mlčeli ne
bo stavěli se mnohdy rozpačitě na stranu utlačovatelů. Vlast
nímu svému svědomí předstírali, že se to děje pro »konsoli
daci státu«, aby sami na konec poznali, kdo vlastně se při tom
zkonsolidoval a jaké námahy, jakého úsilí a jakých obětí bude
potřebí, aby tato hrozná konsolidace zkonsolidovamých byla
zase v zájmu veřejné mravnosti a tudíž i v zájmu veřejném a
v zájmu státním -nějak rozkonsolidována.
Angličan John Ruskin v kni-ze »O kořenech cti
Ne:
realistu, idyla, sentimentalita, romantism, individualism, my-
sticism, symbolism.
jen deformuje. Zaned-bá-
pro objekt, zanedbává
Ale:
POETISM.
Ožívá feuilleton, nehorázné žvasty absurdní komičnosti,
hyperboly životního humoru a dobré nálady. Anglosaský hu
mor, francouzská životnost a podnikavost, americká práce.
Dobrodružným románům přísluší zásluha, že byly zdra
vou potravou lidu, jenž se nedal otráviti dekadentně psycho
logickými przybyszevskiádami a že konečně umělcům po
skytly poučení: — ale co mohou býti v době, kdy největší
dobrodružství jsou v každodenním životě, kdy dálky se zkrá
tily na časové minimum při dosažení rekordních rychlostí, kdy
lidé prodělali světovou a občanskou válku! A přece nalézáte
nová a nová!
Bez pedagogické a jakékoliv jiné tendence. Nepřikládejte
modernímu mění význam morálně výchovný. Spíše by demo-
ralisovalo. Nová prosa není slavná a velká, dobrá zvěst — jako
spíše zajímavá a strhující příhoda.
jen
není nepředmětný —
či neuvědoměle, k rneta-
věcí, defor
ale neozval se nikdo, právě oíi-
a sou-
výrazu. Vyloučiv intelekt,
na vnímajícího. Poslední
umění promluvil abso-
Krása našeho století.
Anténový stožár radiotelegrafického aparátu jest krás-
nější než Diskobolos nebo Apolon Belvud. Ci Venuše Miloská.
účin barvy,
na konkrétní
Tak také:
Sensační literatura kolportážní,
statečnost hrdinů Londonovýeb
či Bret Hartových,
statečnost chemických vzorců >
a lyrika amerických technic- .
kých a paroplavebních ce- |
stovních prospektů
Jest nutno vymýtit: p s d c h o 1 o g i s o vá n í, kresbu
individuality, malomo/cenství, b o 1 e s t í n s t v í.
Nahradit toto: 1 y r i č n ;ýs t í, kolektivitou, akti-
v i t o u, e n e r g i í.
[ Člověk vždy jako t y p. Líčiti osudy bylo by dnes ba
nální (Ivan Gol)].
jest osudy, nesnáze a bolesti
krás- onanisujících se hrdinů
v .v. < M. Barrěs-á, Andrejeva,
I n J s Arc-ybaševa a Dostojev-
’ 1 ského.
O v
muže za-
K u n s t
aber auch S pr ach,e« (Fritz
nez
í
) J
uvádí
patero velkých duševních povolání, jež se týkají denních život
ních potřeb, a jež se dosud prý vyskytovaly v každé civiliso-
vané společnosti, mezi nimi povolání kněze (míněn jest učitel)
a právníka; úkolem učitele jest, aby v této společnosti učil a
úkolem právníka, aby v ní právo uskutečňoval a povinnosti
každého z nich prý jest, aby podle potřeby za toto své povo
lání i zemřel; -podle potřeby: učitel, než by učil ne
pravdu a právník než by pomáhal bezpráví.
Jest totiž velký rozdíl mezi povoláním a výdělkem, dokazuje
Emil Steinbach, jeden- z rozumných, ideálních a cítících práv
níků, z jehož knihy »Výdělek a -povolání« vzat jest tento zá
věrečný citát. Jak vysoký a vznešený cíl pro právníka a jak
malá, malicherná, nízká, mnohdy skutečnost!
Co se juristům, zejména t. zv. právnickým vědcům vždy
vytýkalo, že totiž nemají a nehledají souvislosti se skutečným
životem (Weltfremdheit, t. j. že svět jest jim -cizí), to se nikdy
neprojevilo tak makavým způsobem, jako v posledních letech
a jako u nás. T. ,zv. právní věda -a s ní i -právo stalo se něčím,
co je^ úplně mimo život, stává se hračkou juristických kon-
strukčníků, tak jak-o kamínky nebo písek jsou dětem látkou,
z níž si dělají obrazce a chce se zcela vážně dokonce, aby ži
vot řídil se těmito zábavnými formu-lkami a čárami! Chtěli by
těmito čárami a formulkami mistrovat život, z -něhož kdysi
vyšli, z něhož původně jakožto z jediného- pravého zdroje čer
pali látku své vědy, jemuž však časem úplně se odcizili. A tak
život jde mimo ně a jako šel mimo ně a přes ně v ruské
luci, tak půjde přes ně všude jinde. Cím
třeba násilnických zákonů positivního, třídního práva
lidé budou si zvykat
pouhých vnitřních příkazů lidskosti, tím
slepí jurističtí červotoči zavrtávat do své práchniviny, až s
celou touto práchnivinou -budou jedenkrát odhozeni stranou
úplně. Básníkovo slovo: »Jak věčná nemoc s pokolení na
pokolení dědí se zákony«, pozbude pak navždy platnosti.
Josef Hrdina.
Théma: Hrdinství.
Hrdinové naší doby jsou: hasiči, vrhající se do plamenů,
radiotelegrafisté tonoucích lodí, horníci v kolmých šach
tách, lékaři v infekčních barácích, inženýři s dělníky,
stavící podmořské a horské tunely, piloti poštovních a
dopravních aeroplánů atd.
Není expresionistickčho sty 1 u. J est
expresionistická idea (Goll). Expresionista ji vykřikuje
hlasitě a je patetický, ne z primérního životního citu, ale
z nucení. Jeho affekt vsak jest jen ochrannou barvou pro
jeho slabý smysl pro skutečnost. Pathos jeho výrazu není
dosti zdůvodněný. Vyznívá hluše. Z horečnatých stavů
rodí se výraz, jenž jest divokým výkřikem: srdce, jež
nejraději by se Přelilo samo přímo do něho. Místo zbož
nosti jest tu prudkost, místo vroucnosti extase
též na úkor kvalit práce. Čistá citovost jest stálým zdů
razňováním zvednuta do vědomí a zracionalisována. Du
ševní obsah přílišným přízvukem jest překonáván. Díla
expresionistická svým přílišným subjektivismem hrozila
zničiti poslání uměleckého díla, jež jest určeno pro ve
řejnost. Nejzazší subjektivita jest nesdě
lit e 1 n a. S o 1 i p s i s-1 a p r o^ to není umělce m.
Obrazí jen sebe, jako Narcis uspokojuje jen sebe, a-le ne
vykupuje jiných.
Episoda radiótelegrafisty při zkáze Titanicu je tragedií.
Dixmude.
Krása nespočívá v osobní statečnosti, ale v statečné
práci množství. Vynález není dílem jednotlivce, ale celé řady
předchozích pracovníků. Tragická není bolest jediného srdce,
ale tragické dovede býti náhlé pouliční neštěstí.
Prosa musí býti pravdivá, jako jsou pravdivými životy
těchto lidí. Jako jest pravdivým svět.
Základní hodnoty jsou pravda, lyrika, skutečnost.
Špatná prosa: styl: rozvláčný, forma: povídky, novely,
román, stavba: umělkovaná, ornamentálně episodická.
použitá už Romainsem a
současnost dějů, simul-
použijte zpomalovače a zrychlovače,
to vše
v •
Kinematografická technika
veškerou literaturou kubistickou
taneism, synchronism:
promítajíce věty.
Dobrá prosa: styl: stručný, telegraficky dramatický, for
ma: báseň v prose, stavba: konstrukce.
revo-
méně bude lidstvu
, čím více
ve vzájemných svých poměrech žiti dle
více budou se
Expresionistické dílo podává téměř
vždy uvolněné polotv-ary, jež netvoří organického celku.
Jest to vyvrcholení s t y 1 o v é anarchi e. Většina
jich ztroskotává*v úplné abstr-aktnosti.
zřídka dovedl expresionistický básník sloučiti silný zá
žitek skutečnosti a její metafysické prohloubení, jak to
požadovali teoretikové expresionismu. To jsou znaky ex-
presionistických děl, pokud vůbec lze je převést! na je
diný typus.
Výstraha: Shrneme-li: nep-sychologisovat, netvořit orna
mentální episody, nerozvádět, dostaneme součet: Nepište
románů!
Důkazy pro závěr: Dobře vedený zahraniční žurnál,
Dellucovy filmy.
Jen
Závěr:
Budoucnost prosy spočívá v lyrice.
Epika patří kinu a novinám.
Karel Schulz.
Z expresionismu zůstalo i leccos dobrého (oč se
dělí pravidelně s jinými současnými směry): silná kon
centrace a niternost, statečný zlom s historickým zatí
žením, postup od statičnosti k dynamičnosti, od okreslo-
vání přírody k uměleckému zpodobování, vyloučením ná
hodného a časového postup k architektonickému vytvá
ření díla, přemožení prosté předmětnosti, nedistanco-
vané skutečnosti, odvážnost, struktuálnost, odstranění
psychologismu, intensita výrazu. Ale všude tu působí
dnes jen iniciativou, nikde není vytvořených děl. Expre
sionism zůstal jen gestem, vůle po vytváření nerealisoval.
v
Karel Schulz: Sever — Jih — Západ — Východ. Vladi
slav Vančura: Amazonský proud. Týž: Dlouhý, Široký, Bystro
zraký. K. Schulz a VI. Vančura, členové U. S. Devětsilu, vy
dali své knížky, jež v oboru prosy realisují nové umění. Schulz
ve své knize »Sever —- Jih -— Zápa-d — ýýchod« přidružuje se
po »Tegtmaierových, železárnách«, jež spíše ideově než tvárně
znamenaly průboj, také stránkou čistě uměleckou k těm, kdož
v prvních řadách usilují o dobytí nové krásy světa. Mla|dá
na západě, a ji- poesie, obracejíc se k dnešku, obracela se k člověku. Schulz
z míst vědy a dů- objevuje krásu světa v dnešní jeho tvářnosti. Inspirován
a vy větr ali, nepůsobilo pestrostí světa, jeho dálkami, mnohotvárností jeho skutečnosti,
jeho celkem, objevuje krásu tam, kde jí starší básníci, ob
tížení svou včerejškem vychovanou subjektivitou, nevidí. To
jest jeho básnický, objevitelský čin. Objevuje krásu lidových
pohádek ^v moderním životě velkoměsta, -pochopiv, že nový
svět může dáti j e d i n ě novou krásu, ne starou. Schulz k
nám uvádí umělecky silný exotis-m, vycházeje tak vstříc
jedné (silné) tendenci doby. Ale
mácích městečkách nechybí nová tvář světa,
asociací z moderního,
jeho zrak. Dovede se zasní ti nad illustrova-ným žurnálem, a-no
tento žurnál jest sám nej-krásnější epopejí slávy mechanického,
civilisovaného století. Nová krása c i v i 1 i s a c e, ne naiv-
Míněno jest právo, ovšem t. zv. positivní (zákonné, da
né) právo, ještě více však t. zv. právní věda a její dnešní vý
robci, měšťanští právníci a vědci. Pokládám za nutno hned
začátkem článku odvolat se na autoritu, proti níž ani tito- mě
šťanští profesionálové a vědci nemohou ničeho namítat; neboť
kdyby se ukázalo na to, že v sovětském Rusku právovědu
právovědce takového kalibru, jaký je obvyklý
né podobné konstruktéry vyklidili
kladně po nich vykouřili
by to -d-osud leště u nás tak přesvědčivě, jako když se dovolám
občanského jurisfy a váženého odborníka toho- druhu z doby
Metternichovské a z říše dobrých mravů, kázně a pořádku,
pruského státního návladního a právnického spisovatele Kirch-
manna. Od něho pochází výrok, z něhož juristé -mají malou
radost: »Tři opravná slova zákonodárcova a celé bibliothéky
této vědy (rozuměj: právní vědy) stanou se makulaturou (t. j.
starým, nepotřebným papírem, je-nž se prodává do stoupy nebo
na balení syrečků). Juristé jsou červotoči, kteří žijí jen
z práchnivého dřeva, od zdravého dřeva se odvra
cejí, jest to jen chorobná tkáň, z níž oni tkají své pavučiny«.
To -nebyla snad slova, jež Kirchmannovi jen okamžitě a bez
a
Hlad po skutečnositních ideálech dnes překonává
toto mystické umění. V novém předmětném umění, jež
zužitkuje zisky expresionismu, najde si cestu nové umění.
Bez přehnaného isolování od života a lidu
a přece
pevnou hranici mezi -tvořením nového a časovým, revo
lučním uměním propagačním, mezi tvůrcem a pozoro
vatelem, uměním a životem, životem a umělcem!
ani v prostých vískách a d.o-
Intensivní řady
vše světového života zaplavují
Jde o novou syntesu, o novou stavbu!
Bedřich Václavek.
4
