společnosti), má význam právě pro své positivní, t. j. praktické
důsledky, učíc aplikacím teoretických poznatků a zkušeností
na konkrétní problémy individuálního i sociálního dění; tedy
docilujíc toho, co vědy zv. užité, sledují programově.
Proti vědám teoretickým jsou charakterisovány právě
tímto znakem: že teoretických poznatků využívají jako pro
středků ke službě určitým lidským zájmům. Protože pak ne
tak lidské zájmy, jako spíše možnost jejich naplňování jest vá
zána na určité společenské třídy (dle většího či menšího stup
ně této možnosti), stává se nejprve rozdělení hospodář
ských i technických produktů záležitostí třídní. Tím současně
přecházíme od úvah o třídním významu vědy k problému ho-
spodářsky-mocenského vrstvení společnosti, shledávajíce pro
zatím, že s přeměnou tohoto vrstvení změnil by se i směr
aplikací techniky a s ním organisace výrobních poměrů ve
společnosti.
Takové je poslání, taková je zhruba načrtnutá po
vaha a estetika nového moderního umění. Adjek
tiv nové a moderní bylo nadužíváno a zneužíváno,
z epitheton ornans stalo se epitheton constans a posléze
se obé připravilo o důvěru. Nedůvěřuje se prostě novo
tám, vždyť instinkt obecenstva je konservativní, a mo
de r n í bylo ne zcela právem identifikováno s módním.
Dokonce některá móda velela býti nemoderním: mnoho
kíasicistů snažilo se býti mermomocí staromódními. Nic
nestárne tak rychle, jako modernost, poznalo se, a mí
sto aby v důsledku tohoto poznání byla modernost usta
vičně ohrožována, znovu a znovu napájena aktuelností
a innervována aktivní životností, byly vzaty domněle
věčné hodnoty za útočiště. Naše stoická epocha však ví,
že každý lidský čin je provisoriem, že věčnost náleží jen
kosmickým silám a my se o ni nemůžeme starati, že věč
nost uměleckého díla je velmi omezená a problematická
a nespočívá konec konců než na náhodě. Snad není ostat
ně jiné pravdy, kromě pravdy efemerní. Snad všecka
tak zv. věčná díla byla ve své době krajně moderní;
soudobost je jednou z předpodmínek té toužebné věčno
sti, a soudobý, aktuelní, módní a moderní Seurat má tu
to věčnost spíše zajištěnu i tenkrát, zčernají-li barvy je
ho obrazů, než Bourguereau, nečasový a povznesený. Je
třeba říci, že modernost není prázdným slo
vem, ale výsadou a vymožeností.
Netřeba toto tvrzení obšírně dokazovati. Každá,
kterákoliv skutečnost světa je ověřuje, vše je argumen
tem pro. Aeroplán Goliath je cosi dokonalejšího než
křídla Icarova i než první montgolfiery. Red Star Line
cosi dokonalejšího než plavidla argonautů. Jezdíte roz
hodně raději v Pullmanových vozech expresu než v idy
lickém dostavníku. Radiotelegrafie je více než signaliso-
vání pochodněmi, přesnější a spolehlivější než poštovní
holubi. Moderní medicína je cosi, o čem staré mastičkář-
ství a ranhojičství nemělo tušení. Ano, modernost, jsouc
vymožeností a výsadou, jest prostě vzestupem a pokro
kem. Není pouhopouhou marnou efemerností, ale obsahu
je vývoj směřující k více méně absolutnímu zdokonalení,
k standardisaci, k ustavičné živoucnosti, chcete-li, tedy
k »věčnosti«. A modernost, takto chápaná, muže se
státi kriteriem umění. Je-li jen dvojí umění: do
bré a špatné, lze týmž právem říci: moderní a nemoder-
r:', při čemž druhá eventualita: špatné, nemoderní
ní vůbec umění.
ideologické, ekonomické a účelné, stojící v příkrém od
poru k soudobé společnosti vládnoucí a v přímém sou
hlasu se soudobou civilisací, horce aktuelní, civilní, rela
tivistické, správně chápající své poslání a dobové potře
by. Nové vymoženosti, nové lidské úkoly, názory a ži
votní způsoby daly zajiti některým způsobům a druhům
dosavadní tvorby, nebo je přetvořily a přeměnily. Ve
liké sociální i životní přeměny plodí vždy nové tvary a
nové ideály. Móda nezná historismu, sportovní či ce
stovní oblek není zdoben archaickými či svérázovými
ornamenty, její estetický jemnocit je precisní a univer
sální. Móda je ovšem jen projevem vkusu. Umělecká for
ma je slohem: standardisací vkusu. Vědecké vymoženo
sti a potřeby moderního života přináší úplnou zkázu tra
dičním a romantickým esíetským předsudkům; v naši
době události šly ovšem mnohem rychleji za sebou, než
umělecké objevy. Žije se příliš rychle. Strojová výroba,
žádající normalisaci, standardisací, typovou produkci,
vykázala architektuře zcela nové úkoly a pravidla, jež
ji staví téměř mimo tradiční oblast umění, v níž byla
vždy uchovatelkou slohové jednoty doby. Stroj ovliv
ňuje všecky ostatní oblasti umělecké. Naše estetika je
estetikou stroje. Zanikl typ uměleckých řemeslníků —
byl nahražen strojem. Zanikly nebo zanikají určité druhy
divadelní, nahraženy strojem: kinem. Naturalistické u-
mění nemá raison ďětre od dob vynalezení fotografie.
Mechanická reprodukce, možnost rozmnožiti umělecké
. 4 i ' ' ^ ^ 9 ' *
dílo tiskem v deseti tisících exemplářů nahradí kopisty
a epigony. Obstará zlidovění umění ve velkém a bez
pečně. Mechanická reprodukce zpřevrací i hudební kul
turu koncertní: gramofony, pianola, radio-koncerty.
Grafika, zvláště lept, přejala komposice tendenční
a fantastické, aby pak stala se žurnalistickou kresbou,
fc tografie obstarává všecky úkoly dokumentární, zdoko
nalená zlevněná fotomechanické reprodukce umožňuje
pak rozkvět ilustrace, reportérské a žurnalistické kresby.
Doména vlastního čistého výtvarnictví se zúžila, ale toto
tl <1 * «
omezení znamená objektivní zúčelnění a zisk: osvobo
dila se forma. Fotografie rozdrtila naturalistickou malbu,
poskytnuvši věrnější obrazy, vylučující každou »ruko-
dílnou« konkurenci a je estetický lhostejno, jde-li o pro
dukci strojovou, záleží jen na výsledné realisaci, ne na
pracovní metodě. V tomto století, jehož umění, když ja
kákoliv možnost naturalismu byla vyloučena, snažilo se
najiti svůj samostatný výraz, na optické skutečnosti ne
závislý, zrodila se karikatura, v níž poprvé setká
váme se s novým poměrem ke skutečnosti, a jež je po
slední dnes možnou formou umění representujícího a
tendenčního, zrodil se i z obchodní nezbytnosti plakát,
usilující o agresivní účinek obsahu i formy. Plakát je u-
měleckou manifestací autenticky moderní. Je často nej
ryzejším projevem moderního malířského cítění. Je často
skvělým příkladem moderijí malbě právě svou stopro
centní moderností.
Pokud jak předmětem vědního výzkumu, tak konkrét
ních aplikací by byla jen neživá hmota a útvary organické s
výjimkou člověka, neměla by »třídnost« vědy jiného smyslu,
leč ten, který by byl dán tří dno stí distribuce a organisace tech
nických výrobků a institucí. Avšak sociální život není určo
ván ani co do distribuce, ani co do organisace statků pouze
zákonitostí mim o lidských objektů, nýbrž
ni radě
v- y
i
a to v před-
těmi vztahy, jež jsou vázány na individuální i ko
lektivní projevy lidského rodu. Ty však jsou oborem věd zv.
duchových, lépe: věd okruhu antropologického. Nesly by
ony snad s sebou ráz třídní?
Individuální i sociální život jest dán mnohonásobně čle
něným souhrnem zájmů, z nichž každý usiluje o maximum své
ho naplnění. Protože pak podmínkou nerušeného trvání indivi-
duelního i sociálního organismu jest utřídění jednotlivých zájmů
jednotné na tolik, aby nerušilo soudržnost (individuálního' či
sociálního) celku, dochází nutně k podřizování některých zá
jmů nadřazenějším. V sociálním životě bude tento proces di
ferenciace zájmů provázen tvořením objektivních institucí, kte
ré by výsledky diferenciace, resp. poměr nadřazenosti urči
tých zájmů podepřely mocensky. Bezprostřední důsledky to
hoto stavu jsou několikeré: 1. podřízení určitých zájmů (a no
sitelů těchto zájmů) nadřazeným zájmům (a jejich nositelům)
znamená fakticky služební (otrocký, poddanský, námezdní) po
měr jedné společenské třídy vůči druhé, tedy potlačení
zájmů jedněch ve prospěch druhých; 2. nemožnost uplatňování
se zájmů podřízených vrstev bude vyvolávati neutuchající řadu
obranných reflexů, usilujících o postupné rozšiřování mezí, jež
by i těmto vrstvám skýtalo možnost většího naplňování jejich
zájmů.
N
Všechny tyto procesy, probíhajíce s objektivní zákonito
stí, vytváří vždy určité sociální stavy relativní stálosti, t. j.
určité formy sociální organisace (mocenské, administrativní,
hospodářské atd.). Jejich determinovanost může buditi zdání
jejich trvalé nutnosti, jejich relativní prospěšnost zdání je
jich obecné prospěšnosti, obé pak důvod pro obhajování je
jich neměnnosti. Což je psychologie t. zv. konservatismu,
neméně než v politickém životě se uplatňujícího i v životě v é-
deckém. Protože pak relativní stálost společenských útvarů
je nejsilněji podporována mocenskou organisací té které společ
nosti, každá mocenská organisace pak jeví charakter třídní, t. j.
hoví (alespoň převážně) zájmům určitých sociálních vrstev:
je vědecký konservatismus, charakterisovaný tím, že d o č a s-
n é formy sociálních organisací považuje trvalými a nut
nými, stejně tak jevem třídním, jako konservatismus po
litický. Státověda, národní hospodářství, dějiny, pedagogika
jsou skoro většinou typickými příklady třídní vědy v tomto
smyslu. Ale důvod jejich třídnosti jest ještě jiný: jsouce povo
lány teoreticky formulovat danou skutečnost, jsou vázány
právě jí a jejími útvary. Budoucí možnosti jeví se jim nej
výše jako neověřené hypotesy, labilní konstrukce, prosté té
přesnosti, jakou žádá Svědecká práce. Aby'se jich přes to mohli
odvažiti, musili by vědcové, překonat! svou vlastní třídní pří
slušnost, t. j. musili by překonati i svůj politický konser
vatismus. Zkušenost dneška učí, že dovedou tak jen v přípa
dech výjimečných.
Pro otázku proletářské kultury vyplývá odtud dvojí po
znatek: 1. že s mocenskou a hospodářskou přestavbou společ
nosti ve smyslu socialistických postulátů, t. j. se změněnými
třídními poměry ve společnosti zmenší se úměrně i ráz věd so
ciálních (v nejširším slova smyslu); 2. že tato přeměna posi
tivních forem může nastati až ve změněné společnosti, do
té doby že bude se musit omeziti na ojedinělé náběhy a provi
sorní (protože zkušeností dosud neověřené) formulace.
Ráz této přeměny bude podstatně charakterisován zře
telem k intencím sociálních vrstev podřízených, stavě možnost
jejich naplnění do popředí teoretických úvah stejně tak,
jako stojí v popředí politického usilování socialismu. Ji
nými slovy: věda staví se do služeb určitých zájmových
postulátů, stejně jako dosud, lišíc se od dosavadní tím, že zá
jmy, jimž bude sloužit!, budou jiné. Na konkrétním příkladě:
dnešní výzkum pracovních schopností dělníka je veden zřete
lem k maximu využití jeho sil pro výrobu, bez zřetele k zá
jmům jeho. Jest pro vědecké bádání, sloužící zájmům výrob
ním, objektem, nikoli subjektem, t. j. někým, k vůli ně
muž a v jehož zájmu by se dál jeho výzkum. Stejně tak dnešní
výroba, pokud potřebuje lidskou práci, snaží se jí využiti stej
ným způsobem, jako využívá strojů, vidouc v ní pouhý p r o-
; středek a v dělníkovi lhostejný pracovní objekt. Restitucí
subjektivních, resp. lidských práv dělníka musí se změniti ne
jen jeho postavení ve výrobním procesu, nýbrž i sám výrobní
řád, nejen teorie této změny, nýbrž i teorie nových výrobních
poměrů, tedy: musí se změniti i příslušná věda.
Stručně shrnuto: úkolem »proletářské vědy« jest ne to,
aby byla tvořena proletáři, nýbrž aby byla tvořena pro pro
letáře. J. L. Fischer.
O V
i
ne-
I
í
i
*
Racionelní modernost je relativistická. Má o věc
nosti a absolutnu velmi ironické smýšlení. Moderní umě-
nevěda, jež zkoumá každý umělecký zjev, rozebírá jej
na jeho podstatné prvky, bez ohledu na zevní označení,
pod nímž se vyskytuje, ptajíc se, jaké možnosti jsou v
něm skryty, jaké jsou jeho podmínky, musí se především
tázati, čím byl, než se stal tím, čím jest. Je vědou o vý
voji uměleckých druhů. Tu poznává, že ani v umění
není absolutní pravdy, když jeho duše je v neustálém
přerodu: pojem pravdy je vyloučen nabytým pojmem
vývoje. A ! je-li svět ve vývoji, je ve vývoji i člověk, jenž
není nikterak ukončenou bytostí, ale rozmach za doko
nalým typem, ustavičný pokus o nového člověka, a člo
věk jedné generace neutváří a nepožaduje již takového
umění, jako pokolení předešlá. Není věčného trvání, ale
je věčná obnova: nové, aktivní dynamické pojetí
nosti. Dospívá se poznání nemožnosti absolutní,
tivní estetiky a pragmatismus buduje na místo estetiky
velkých entit estetiku drobných pravd. Rapidní a pře
vratný vývoj posledních desítiletí vyléčil lidstvo z ná
zoru o nehybnosti a ztrnulosti vžitých forem a tradic:
vše je možné a přizpůsobitelné, co se ukáže býti účel
ným a žádoucjm. Umělecký -ismus je tedy ukazetelm
cesty, na níž by umělecké i životní skutečnosti mohl
býti účelně
V
9
* '
Karel Teige.
f
objektivita a třídnost.
>
I
(Několik poznámek k otázce proletářské kultury.)
.«i
v v
vec-
norma-
i
Programová třídnost socialismu a socialistického hnutí,
nej,prudším útokům vystavovaná po stránce etické zastanci
etik »netřídních« (absolutních, všelidských atd.), zdá se nej
méně odolávati kritickému náporu nesmlouvavé objektivity
práce vědecké. Všude, kde se odpůrci socialismu o ni mohou
opříti, cítí se býti oprávněnými k výsměchu spíše než ke kri
tice socialistických teorií, shledávajíce představu proletářské
matematiky či fysiky absurdním protimluvem.
Co se třídnosti socialistické morálky týče: mohl by býti
veden spor o tom, není-li minimální u srovnání s morálkami
ostatních společenských tříd, čili: není-li právě socialismus
nejblíže etickým postulátům platnosti obecně lidské, proto, že
oba základní etické požadavky: spravedlnosti a rovnosti re
klamuje také pro ty, resp. rozšiřuje také na ty, kdož byli z nich
doposud
státi se reorganisátorem celé společnosti ve smyslu těchto
zásad, jest stejně tak zřetelným ověřením pravdivosti toho po
jetí, jako srovnání etiky t. zv. humanitní s etikou socialismu.
Domyšlena do svých životních a praktických důsledků, musí
se etika humanitní krýti s životními a praktickými důsledky so
cialismu, což znamená, že musí negovati všechny (individuelm
i třídní) nároky, které se ve svých důsledcích s jejími rozchá
zejí. Sosialismus se pouze
Ne tak jednoduchý zdá se být problém
V nejstručnější formulaci
platných mezi určitými objekty. Dle různosti objektů budou
různiti i jednotlivé vědy i vztahy, formulované těmito vědami.
Avšak ani výběr objektů ani stanovení jejich vzájemných vzta
hů není věcí subjektivní či třídní libovůle, kdyžtě přírodní dění
probíhá svou zákonitostí, kterou se učíme odkrývat, t. j. for
mulovat prostřednictvím ^ svých logických funkcí, ale jiz sami
ani netvoříme, ani nemůžeme měnit? Ale kterých se učíme
využívat ke svým. záměrům a zájmům.
Kdyby role vě.dy v celku lidské kultury se vyčerpávala
jenom neúčastným registrováním řady objektivních vztahů,
byla by účast její na tvoření jakékoli společnosti vždy táž a
pojem proletářské kultury by musil býti stanoven bez ohledu
na místo vědy v ní (protože by bylo totéž, jako v kulturách
předchozích). Ale teoretický úkol vědy,
mluvili, byl a zůstane vždy v přední řadě p r o s t ř e d k e m,
sloužícím k tomu, aby společnost zužitkovala jeho výsledky
ve smyslu svých praktických potřeb.
Řekl jsem: v‘přední řadě. Protože s postupem civilisace
stala se teoretická zvídavost stále rostoucímu počtu členů spo
lečnosti sama účelem, vstupujíc v řadu zájmů individuálních i
sociálních, bez zřetele k přímému jejímu praktickému dosahu,
s dvojí tendencí: se snahou po rekonstrukci kontinuity,
dění a se snahou po zvládnutí jeho t ot a 1 i t y. Konkrétním dů
sledkem toho byl vznik samostatné společenské třídy vědců
z povolání (s bohatě rozvinutým aparátem vědeckých ústavů
a společností), vedle řady zjevů doprovodných.
Tato rostoucí zvídavost intelektuální je jedním z hlavních '
znaků mojderní společnosti a její podpora
V
a ke svému prospěchu změněny a oboha
ceny, je určitým programem. Není třeba modernímu u-
mění vytýkati této programové jistoty: bez řádného
programu není myslitelný žádný zábavní podnik.
Moderní estetika nesmí znáti tradičních předsudků
a legend. Ať je úplně životní. Ať připustí každou slibnou
hypotesu, ať sympatisuje s každou logickou revolucí, s
každým konsekventním experimentem; musí uvážili
každý očividný, byť nejprovokativnější fakt. Analysujíc
a určujíc možnosti umělecké obrody, nesmí se báti po-
hlédnouti tváří v tvář eventuelnímu zániku umění. Umě
leckou emfasi a aktivitu nutno posunouti z atmosféry
museí a atelierů směrem k aktuelnímu životu. Neexistují
historické, tradiční ideály a normy estetické, není zdě
děného kánonu. Moderní umění je faktem o vlastních
zákonech a způsobech, ale byla a budou jiná umění. Do-
kazuje-li některé dílo, na vzdory panujícím estetickým
názorům vyrostlé, svou živoucnost, není proč je odsuzo
vali. Dokáže-li soudobý antiartismus, že je živou náhra
dou za vymírající druhy umění, uvítáme jej s nadšením.
Nebudeme popírati žádný názor, ukáže-li se, že by prav
děpodobně mohl provésti potřebné řešení. Helenská krá
sa ani krása středověká není souměřitelná a homogenní s
krásou dnešní, i nelze jí umění předpisovati. Často zdů
razňuje se marně věčný řád umění. Ale tento domněle
věčný řád, ostatně dedukovaný z uměleckých realisaci
ve skutečnosti ex post, musil logicky existovali
Díla však nejsou principy, ale výsledky, vyrostlé z mno
hých a všestranných zkušeností. Zrodí-li se nová fakta
na poli.umění, potřebuje kritika automaticky nových
didel a měřítek. Dnešní pragmatistické estetice je prav
da i krása určitým druhem dobra, není tedy samostatnou
kategorií, což v jistých mezích je správné; jde tedy o
určitou užitečnost umění, v níž je ethos umělecké tvorby.
Funkčnost umění, netendence, je tu prvním, nejdůležitěj-
Pod pojmem moderní umění sluší se tedy
rozuměti umění funkční, internacionální, netradiční,
7
vylučováni. Úsilí socialismu,
alespoň částečně
i k této negaci programově hlásí.
»třídní vědy«,
znamená věda systém vztahů,
%
se
divadlo a literatura.
i
• / v
v
Bouda napovědova je nejdřív známkou nedostatků here
ckých: nedostatku paměti, cviku, obratnosti. Všichni dobří he
rečtí vůdcové anebo všechny dobré divadelní snahy hledí zí
skat herce bez chyb a jeviště bez boudy. Pro herce je bouda
fatálním symbolem. Označuje jej jako hůl slepce. Připomíná
stále jeho druhořadost. Ani chvilka svobody. Letící řa;da slov,
která otáčejí hercem jako řemen s transmisí. Stín, který jej
pronásleduje a štěká. Chroničtější jsou však nedostatky, které
z boudy napovědovy zasahují celé divadlo v jeho podstatě.
V boudě napovědově usídlila se hlavně jedna ze špatno
stí divadla a přetéká odtamtud zápachem.
o němž jsme právě
Bouda napovědova
nenáleží dnes divadlu, representuje cizí svět: literaturu. Dnešní
divadlo není bez dvou věcí: bez sedadla policejního komisaře
a bez boudy napovědovy. Funkce jejich jsou podobné. Uplat
ňují cizí vlivy. Policie a oficiálnost je moralisování nemorální
společnosti. Bouda napovědova to jsou tuberkulosní plíce di
vadla: to je literatura.
Tím, že divadla učinila literaturu svou hodnotou absolut
ní, zničila sama sebe. Divadla, oddaná kdysi žvotu a obecen
stvu, slouží nyní, otročí a hynou literárními premiérami a mu-
seálně uschlými genii minulosti.
a priori.
su-
i posilování bude pro
socialistickou společnost stejně tak plodným odkazem z minu
losti, jako úkolem z nejdůležitějších. Avšak i ona, posuzována
jako so c i á 1 ní jev (kdy stane se ukazatelem kulturní úrovně
Tyto autority musí být odloženy. Marinetti: hrát Sha-
kespearea v pytlích. Je třeba zničit literární fetišismus autor
ský, ať se týká Racinea nebo J. Hilberta. Nelze mlčky před-
ne-
o
