jednotné kultury na knižním trhu velkorysé monografie, skvě 
lé účty k bilanci jednotlivých kultur, jejichž účelem jest roz- 
množiti zdroje nové tvorby, střízlivý intelekt vraceti na chvíli 
v svět exotického nadšení, jeho fantasii, jeho vzrušeným li 
niím. Tato z nejlepších knih o Číně s 300 fotografiemi reprodu 
kuje slávu minulosti, ukazuje chrámy, náhrobky a krajiny ná 
roda, jehož klid, nehybné předurčení k osudu vykořisťované 
kolonie, jehož řady vyzáblých kuliův, pracujících za hrst 
rýže jsou záhadným rubem, vzdálené doby, kdy na ohrom 
ných plochách státu bylo čilé umění, první hedvábnictví a kdy 
učiněn tam vynákez střelného prachu. — A. C. 
Bauhaus in Weimar 1919—1923. Pohled do uměleckého školství 
je pohledem do beznadějné pouště. První, čemu se učí mládež 
umělecké školy, jsou estetická míra věcí a všechny povrchní 
znaky díla: zdobivost, stylisace, umění receptu a starého mi 
strovství. Odmysleme si hračkářské a neužitkové cetky po 
chybného současného uměleckého průmyslu a konstatujme ža 
lostný stav dnešní stavby. Stavitel a architekt spočívá na 
mnoze vším svým intelektem v ovzduší oné vzdálené minulosti 
rozdrolených a nehospodárných profilů vil s letním bytem do 
nájmu, jejichž ornamenty a guirlandy, jejichž okénka a veran- 
dičky byly posléze přesazeny i na průčelí úředního domu vel 
kého města. Stavba domu vyžadovala vžd}^ součinnosti věd: 
geometrie a inženýrské techniky a výzkumu nového materiálu 
či dokonce pokus do domu přivésti zdroj vody, způsobily ve 
stavbě převraty. Pravidlem v době vážné nevyhledáváno o- 
zdob pro plochy domů. V době, která i materiál volí nehospo- 
dárně, byly učiněny pokusy v přímém odporu k objevům mo 
derní vědy a charakteru století neučiniti dům obrazem nejvyšší 
hygieny, obrazem železným a betonovým, výslednicí tolikerého 
moderního výzkumu, nýbrž v zaslepeném honu za líbivou ne- 
vkusnostf nalepiti na pochybrr'- půdorys křehké zdivo s nalí- 
panou štukatérskou arabeskou. Americký inženýr mrakodrapu 
vyrval první ze slabé ruky moc nad dnešní stavbou a hle, již 
se razí první cesty novému staviteli. Výmarská stavitelská ško- 
kapitoly o státu, státu a třídě, právu a třídě, zakončena pak 
rozhledem přítomností a výhledem do budoucnosti, vyčerpává 
jasně a přehledně věci nejnutnější, chtíc tak býti vodítkem, pří 
stupným každému a základním kamenem dalšího studia socio 
logického. »Právní stát«, toto strašidlo potloukající se po svě 
tě, jak humorně nazývá jej citovaný Gumplowicz, je tu logi 
cky zbaven své existence, svléknut s ochranných obalů, tak 
starostlivě mu 
dílo boží, ani ne jako nejdokonalejší výtvor lidský, nýbrž jako 
nástroj vykořisťující třídy vládnoucí, definovaný bystře Engel 
sem jako produkt nesmiřitelnosti třídních protiv ve společnosti. 
Vyúčtovav s tímto fetišem, vyvozuje spisovatel nutný tvrdý, 
ale úspěšný zápas. Přechází pak výkladem práva, jímž sank 
cionuje měšťáctvo veškeré ukrutnosti své vlády, stanoví roz 
díl mezi tímto a přirozeným právem, jež vzniká v potlačených 
massách, a ukazuje na konflikt, jenž je výslednicí různého práv 
ního nazírání. V ohništi zápasu třídních protiv, zápasících o 
obsah pojmů práva a státu, jako největší překážka stojí »disku 
tující třída« literátů, »pokrokářň«, sociálních patriotů s ideálem 
zlaté střední cesty, nebezpečných právě svou dvojakostí a 
kompromisností v době, která žádá . od každého důslednosti v 
každém činu. Koncem přiznává se Hrdina k socialismu, jist, 
že příští společnost bude spravedlivou a beztřídní. Z této víry 
má kniha svůj vznět a zápal a knížku by měl čisti proletariát, 
neboť je obohacením vědomostí v české aréně třídních zápasů. 
— F. H. Sborník Literární Skupiny. V novém kolektivním 
projevu Littrární Skupiny, ve Sborníku, vydaném v Obzino- 
vých tiscích, pátráme po vývojových prvcích, po průbojích. 
Teoretik L. S. Fr. Götz udává i zde linii. Ve své kritické stati 
odstupuje zcela od expresionismu, překonává ho několika smě 
ry a ustupuje na společnou linii očekávání, základního hledání 
nejelementárnějších prvků nového světa. Říká: sociální sym- 
bolism a myslí na poesii, jež by vyjádřila duchovou atmosféru 
nové třídy proletářské, jež by mohutnými symboly ztělesnila 
dynamické úsilí proletariátu po novém světě. Tedy program 
ně obdivovaná ve své isolován ostí od světa lidského jako kdy 
si, ale ta, z níž se rodí nový řád sociální, jest slavnou podíva 
nou jeho básnickému zraku. Miluje vše, co jest markantní, vel 
korysé, fantastické, záhadné, krásné svou excentriěností, ale 
■ i prosté věci: »Miluji tě, světe, s hlučnými městy, proudícími 
davy, širokými pustinami a modří nebes. Miluji tvé cesty a 
dobrodružství, dobrodružství ne člověka, ale dobrodružství 
světa. Vyznávám lásku pracím rukou lidských a tvým prale 
sům. Miluji měsíc na nebi a světla elektrických žárovek ..., 
miluji tě v tvrdých hranách geometrických a v srdci člově 
ka ..., nalezl jsem dnes pěknou květinu u pěšiny a pták nade 
mnou zpíval ranní píseň. Jedl jsem chléb, banány a mléko. Par 
ní pluh rozorával pole a vím, že dělníci v továrnách montují 
nové stroje. Pod nánosem dnů čeká zapomnění a čin. — Miluji 
tě světe, protože jsi skutečný, krásný a protože se točíš.« — 
Tato láska básníkova k totalitě světa přírodního i civilisované- 
ho, skutečností přírody i výtvorů lidské ruky, znamená rozši 
řování pole mladé poesie. Zároveň jest knihou Schulzovou de 
finitivně — doufáme — přemožena poválečná nedůvěra mladé 
poesie k civilisaci. Skutečnost jest svou existencí krásná, zbý 
vá jen tuto krásu »věcí nejprostších a každodenních« nalézti! 
Básník hledá cestu ke kolektivu cestou čisté poetičnosti, za 
kotven jsa ostatně pevně v duchovém proudu doby, jenž usi 
luje revolučním plánem a činem o jeho opravení, aby ho bylo 
1 z e milovati. Jest proniknut vědomím lidské autonomie ve 
světě. Napadá civilisaci tam, kde znetvořme člověka (tak v 
»Hughesově ústavu«, kde monumentalisuje destrukci kapitali 
stického světa). Bojuje proti utlačující mechanisaci života, hledá 
spodní, jí zasypané prameny prostého lidského života. V knize 
Sci jlzově jsou básně i prosy. Básně jsou formově ucelenější, 
povídky hledají nové typy epiky v prose a postupují 
od pouhých pokusů k pevné struktuře povídky. V poslední 
prase vyrůstá svět ve vlastního nositele děje. — Do jisté míry 
antipodem Schulzovým jest VI. Vančura ve dvou svých kni 
hách (»Amazonský proud« a »Dlouhý, Široký, Bystrozraký«). 
Jemu stačí i nejprostší fakt života, prostá událost a spíše jen 
určitá postava, situace, jež mu slouží za východisko pro 
obraz světa, který buduje sám v sobě. Hle, jeho tvárná meto 
da: »Okamžiky vjemů a počasnost představ shrne se ve vý 
sledek pevný a nepomíjitelný jako při početním řešení«. Tako 
vá shrnutí obsahuje »Amazonský proud«. Druhá kniha obsahuje 
obsáhlejší komposice. Karikaturou a širokým humo 
rem, prosáklým satirou, odhaluje nové zdroje poesie. Vančura 
jest tu takřka bez závislosti. Chtěli-li bychom hledati vzory, 
musili bychom jiti až k Robelaisovi a Cervántesovi. Vančura 
jest úžasně poctivý dělník slova. Proti poetičnosti 
pros Schulzových, jež spočívá spíše v světě představovém než 
tvárném, než v pevné stavbě, jsou prosy Vančurovy propraco 
vány ve své stabvě slovesné s velikou mistrností. Výraz jeho 
jest silný, mluví po dělnická, i když laská, i když bije. 
Svět Vančurův jest světem velkých, markantních linií. Vanču 
ra vnímá na věcech a místech jen nejmarkantnější znaky a 
přetvořuje je radikálně k obrazu svého vidění. Někdy defor 
muje do,nestvůrnosti. Proti prosám Schulzovým, jež jsou jasné 
přítomností a krásou telegrafických drátů, jsou zde všechny 
linie pokřivené. Vypuklým zrcadlem, jež je zkřivuje, jest sub 
jektivita jeho pohledu. Ona je jeho poetisačním prostředkem. 
Někdy jest Vančura příliš subjektivní, než aby bylo lze vnímati 
jeho výtvory bez pocitu nejistoty. Neboť konkretisace, jež nám 
má zprostředkovati silnou, m u žnou p o e t i č n o s t jeho 
pros, není často dosti silná, vnitřní struktura jejich pak vzdává 
se potřebné opory racionálnosti. Zde jsme zase u otázek neeti 
ckých. Nestává se tu znova subjektivita básníkova nejvlastněj- 
ším-nástrojem poetisačním a neotevírá se znova volná cesta 
individůalistickým "kozelcům? Proto nevím, jsou-li Vančurovy 
prosy, jež konají spíše jen práci zápornou, projektem nového 
života a nové krásy v plném dosahu toho slova. Komunism a 
dynamické sociální úsilí kolektiva jest Schulzovi i Vančurovi 
jednou ze složek moderního světa, složkou nejradostnější. 
Prvek etický nevtíravou vážností proniká ostatně všude. Kni 
hy obou jsou umělecky silné, prvořadé básnické 
Činy — přes rozumářské žvanění p. Peroutky a jiných jemu 
podobných také kritiků. — B. V. — Lou’s Delluc: Photogénie. 
Autorem této knihy je mladý francouzský žurnalista, jehož zá 
sluhou je první vážnv kritický feuilleton o fotografii, kinu, f il- 
mu a problémech, jež přinesl a k řešení referentovi novin, so 
ciologovi, herci a jinému modernímu tvůrci předložil vzrůst 
kinematograíu. Zatím co běžná denní kritika filmová pravidelně 
se bezdůvodně opájí nicotnou produkcí, strhujíc s sebou inte 
lektuální plevu společnosti v 
retů či 
ných titulů uznaným filmovým společnostem, píše Delluc živý 
slovník nejmladší muse malířství, básně, tance i divadla sou 
časně, slovník, v němž poprvé jest určeno vzácné měřítko ío- 
togenické. Píše o fotografii, fotogen i i, perspektivě, algebře 
světla, o tom, jak se dělá film, o přirozeném a umělém světle, 
o filmové obci, o tvářích a maskách, o parukách, o očích, o 
nahotě, o dekoraci nábytku, o módě, o rytmu filmu, o slovu, 
o primitivech, o music-hallu, o komických filmech, o divadle, 
o zástupu před plátnem. Vede ostrou hranici mezi divadlem a 
kinem. Hle, plíseň divadla: neživotné masky, kredené, jakékoli, 
zaprášený nábytek, starý, vedlejší okrasa, neživá gesta, po 
hyby, afektovaná mluva, obecenstvo nasáklé literaturou, zko- 
stlivěloi... Hle, mladost kina: masky přesné, plastické, oha- 
rakterisující, nejčastěji masky přirozené, dvě přirozené tváře, 
dvě bystré, výmluvné oči, nábytek neurčený k oklamání, ná 
bytek důstojný prostředí, účast moderního technického prů 
myslu, telefonu, nákladního rychlovlaku o stu vozech, Pulman- 
nových čtyřosých vozidlech, lokomotivy, parolodi, avionu, obe 
censtvo mladé, revoluční. Obecenstvu je věnován feuilleton z 
nejmilejších: Dav před plátnem. Obecenstvo, hodné kina, nalé 
zá v předměstí, kde se film dotýká jednomyslnosti davů, aniž 
požaduje mozkové průpravy knihou nebo hudbou. Tam nalé 
záte tiché diváky, pozorné a nábožně pohřížené do světelných 
pásem básně a románu, týdenní přehlídky sportů, na hodinu 
snící vášně a radosti, ctnosti a bezpráví této zeměkoule. V ki 
nu vyrůstá umění vskutku lidové, jímž bývalo umění církevní. 
»Kino je blíže básnictví než tisíce výrobců alexandrinů, kteří 
vrčí v naší literatuře«, píše na konci knihy. Protože mluví od 
srdce a ryzí pravdu, má každá universita slovanský seminář, 
nemá však dosud docenta filmové kultury. A k tomu si blaho 
přejme! — A. Č. — Ernst Boerschmann: Baukunst und Land 
schaft in China. Moderní kultura je v teorii i v praksi úhlavní 
nepřítelkyní oddělených a výlučných kmenových, národnost 
ních, územních a náboženských kultur. Povaha současnosti je 
dána průlomem do osamocenosti individua i úzkých společen 
ských celků. Jednotlivec poznal bezmocnost uprostřed zápasu 
politických, hospodářských a mravních zájmů a dnes je číslem 
v odborné a politické organisaci, sesiluje tak početnost a boie- 
schopnost moderních armád bez kulometů a kasáren. Státní 
celky nejsou nikdy dosti jisty před vpádem myšlenek a státni 
cké umění vyžaduje v této době aspoň ohebnosti a kejklířského 
talentu. Kabely v mořských tůních, měděné telegrafní dráty v 
pralese Brasilie, koleje napříč prérie, aeroplány nad Grónskem 
a hlas mrtvého zpěváka v černých žlábcích gramofonové de 
sky, všechen div techniky, mechaniky, statistiky, politiky činí 
člověka Východu podobného muži Jihu, děje se tu pronikavé 
uskutečňování civilisace, obchodní styk stírá exklusivní rys od 
lišnosti; hle, příchod světoobčanství. Vymírají svérázy, kroje, 
hýří jen o svátcích a v odloučených koutech světa, národní 
tance odcházejí v rytmech nové taneční hudby. Nad vznešené 
věže ční světskost betonu. A tak nalézáme dnes v předvečer 
■ 
navlékaných buržoasií, představen, ne jako 
I 
Staatliches 
5 
í 
5 
i 
s 
L. SURVAGE: ŽENY. 
la v ročence čtyřleté práce obnovuje ze základu program sta 
vitelské školy, reprodukujíc dvě základní pravdy: povolávati 
na pedagogická místa duchy mladé, neklidné a buřičské ÍGro- 
piuse, Grunowa, Paula Kleea), často ovšem i negativně revo 
luční (Kandinského) a uvésti mládež do dílny. Článek Waltera 
Gropiuse, uvádějcí tuto nádhernou, výpravnou knihu, shrnuje 
stěžejní body programu: Zaměstnávati se uměním stavitelským 
a jeho mnohými tvárnými odvětvími jest životní záležitostí 
všeho národa, nikoli věcí luxu. Základní potřebou je praktická 
tvořivá práce v produktivních dílnách, úzce spojená s exaktní 
naukou prvků základních a zákonů jejich upotřebení. Nelze než 
se věnovati studiu moderního průmyslu, moderního malířství, 
sociálním problémům stavebním, nabyti znalost hospodářství, 
znaků ulice, dopravních prostředků, o vládnou ti konstruktivní 
nauku o betonu a železe, statice, mechanice, fysice, průmyslo 
vé technice, výtopných otázkách, instalaci a technické chemii, 
osvojiti si vědomosň a zkušenostmi nalézti hodnotu a užitnost. 
pevnost a sílu stavebních hmot a hlavně se odvážiti nových 
konstrukcí. Kniha je vydána se svrchovanou pečlivostí, množ 
ství černých i barevných reprodukcí otvírá nadějné perspekti 
vy ze všech oborů výtvarné práce žáků i učitelů moderní ško 
ly bez příhany slova, jež v konvenční mluvě znamená instituci 
na stlačování mladé initiativy. Referent předpokládá, že nad 
bytečný důraz dílenské rukodělné výchovy bude oslaben v 
nejibližším čase rozšířením strojové výroby na nová odvětví 
stavební činnosti, 
o malíři Kislingovi, jasná a strohá, jako malíř, o kterém píše. 
Kisling se malířem narodil a přišed do Paříže, nabyl tam malíř 
ské kultury. Nalezl v sobě, čeho druzí hledali v atelierech im* 
presionistů, či dokonce fauvistů, kubistů, a dělá dle toho obrazy 
čisté formy, plné lásky k věcem. Chce stabilisovati obraz, kon- 
solidovati malířství, shrnuje tak urputně vybojované poznatky 
předchůdců a současníků. »Organist jícím realistou« nazývá ho 
Salmon a tím jej také hodnotí. Courbet a Deraini, toť zrcadla 
ve kterých spatřil sebe. Ví, co chce, a proto dobře maluje. V 
knížce je 34 vyobrazení. Krásné je »Zátiší«, komponované jako 
téměř všechny jeho obrazy, 
právo a třída. Sociologie je vqdou pro proletariát, je mu ne 
zbytnou, jako plán architektovi či inženýrovi je kostrou. Be.z 
sociologie by socialismus zůstal toliko ideou, odkázanou na 
»vůli boží« a nikoli na ruce a hlavy- proletarátu. Poučen jejími 
poznatky, posílen jejími výhledy a zákony, provede proletariát 
svůj zápas účelně a s vírou. Jako každá věda v třídně rozvrst 
vené společnosti,, má i sociologie své vykladače, snažící se při- 
způsobiti výtěžky sociologického bádání prospěchu své třídy. 
Z universitních kateder, v redakcích měšťáckých listů je socio 
logie zpracovávána a falšována těmi, jejichž život je životem 
staiého světa, s onou obratností, v níž buržoasie se tolik vy 
zná, co zatím na druhé straně bez pokřiku »objektivismu« roste 
tato věda jako věda třídní, jako nástroj, jenž má zrovna tak 
býti novou zbrani proletariátu, jako je mu zbraní jeho vzdor 
a nenávist. Tato sociologie daleko nechce smiřovat, čeho smířiti 
nelze 
nich rozdílů a sílí sociální nenávist, tedy jev často jen citový, 
svou jistotou, pevností a zkušenostmi. Příliš chudá je naše so 
ciologická literatura, alespoň ona, sloužící oroletariátu. Pře 
kladem klasické knihy Leninovy daleko není zorán úhor. Ale 
budou-li častěji vycházeli knihy, jako je Hrdinova, je naděje, 
že i tu bude mezera vyplněna. Jsouc rozdělena přehledně na 
především obsahový. Po stránce formy nachází jen nejslabší 
náznaky, nestaraje se příliš o ni. A přece po vzdání se expre 
sionismu nutno hledati cestu především zase na poli formy. Jde 
o to, uskutečniti umění, jež by bylo »proletářské« svou formou. 
Tragikou vůdce Götze je, že druhové jeho nestačí tvůrčím či 
nem jeho vedení, nebo svým zájmem čí osobním určením jsou 
vedeni jinam. Nejvíce naplňuje pomysl Gotzův ve sborníku 
Chalupa svou baladou. Jeřábka zajímá vždy znova sondovati, 
co .maloměšťáka odděluje od proletářské revoluce. Dav, tuto 
revoluci provádějící, zůstává dosud statickou stafáží, na jejím? 
pozadí líčí se zánik starého svéta. Jeřábek i Kalista ostatně už 
projevili jednou stránkou svého tvoření sympatie novému sna 
žení formálnímu, ač ovšem Kalista zůstává i nadále v zajetí 
svého bezbarevného světa. Svým dosavadním vývojem se od 
klánějí od Gotzova programu: Blatný a Chaloupka, ač ve sbor 
níku jeví se i u nich příklon k zpracování sociálního zážitku. 
Podobně Jirko tragisuje vitalitu. Někteří mladší neprojevují 
osobitých tónů. Celkem jest sborník charakterisován nadvládou 
etičnosti, jež se obráží i v obšírné, dobře informativní stati J. 
Zamazala o moderním malířství. Spíše než výrazem dynamiky 
proletářských mass jest tato poesie ovšem vyrovnáváním se 
maloměšťáka s problémem proletářské revoluce. Soustředění 
na formové úsilí přivede práci L. S. na úrodnější pole. Po 
stránce formy ostatně jedinci z ní budou míti i v budoucnosti 
svůj význam. 
nadšení, k pohrdlivému ohrnutí 
k bezmeznému lichocení národním a z jiných poehyb- 
I 
I 
i! 
I 
B. V. 
1 
A. C. 
Carl Einstein: M. Kisling. Knížka 
v 
Gü. Material zur elementaren Gestaltung- 
Red. H. R i c h t e r. Formátu novin, obsahu pronikavě a positiv 
ně revolučního, uvádí se list konstruktivní architektury, discipli* 
nované úvahy, inženýrství moderního a velkorysého do rukou 
čtenářových Marxovou thesí: »Umění nemá vysvětlovati žir 
vota, nýbrž změniti jej.« Obklopují nás nebezpečenství faleš 
ného socialismu a výsměšná prakse utrditi dav v kulturních 
nebožáctvích a rozředěných naukách, učiniti proletariát nosi 
telem mravní bezkrevnosti a obnošených, skoro vědeckých ha 
dříků, zatím co je vyspělého revolucionáře nedůstojno hrabati 
se v plesnivině a sentimentálním hnoji. Namísto hygieny píší 
proroci a spasitelé mnoho sentimentality, přejetým dělníkům 
věnují báseň, ač by stačil ochranný koš a výstražný kolík, 
Hodlají spasiti svět spíše povlovnou tisíciletou výchovou než 
taktikou revoluce a síly plýtvají na nehospodárnostech. Tvor 
ba užitečná, úřední domy, továrny, nový obytný dům, plán 
velkoměsta, fysické převraty, Marxistický realismus 
ničím pro červeného šmoka. Tím radostněji podotýkáme, že 
»GD« vychází z vážného zákonu práce, organisace, určitosti, 
hospodárnosti, rýsujíc tak směr nové cesty. Soustřeďuje jména 
a pracovníky: H. Richtera, Miese v. d. Rohe, Théa van Does- 
burg, přináší nebo chystá statě a reprodukce, plány a diagra 
my, poučky a these: Fiat, Prvek a vynález, Nová optika, Sta 
vební ruční práce a stavební průmysl, Topografie typografie, 
Lunapark, Fotoplastika, Dětská hračka, Akrobacie hercova, 
Nová obytná budova. — A. Č. 
Redakce: J. Krejcar, J. Seifert, Karel Teige. Byl vržen do zá- 
k 
4 
Dr. Josef Hrdina: Stát, 
F. H. 
nejsou 
naopak ještě více rozdvojuje a prohlubuje propast tříd- 
Disk. Internacionální revue. 
5
	        
Waiting...

Note to user

Dear user,

In response to current developments in the web technology used by the Goobi viewer, the software no longer supports your browser.

Please use one of the following browsers to display this page correctly.

Thank you.