i
i
«
i
I
$
.
i
<
i
M
»r
f
produktem oněcl) nejistých chvil vítězství a porážek. Bouřil
cyklon přicházejících a rychle mizejících one-stepů, two-stepů,
fox-trottů, shimmy-foxů, bostonů, jav, samb, shimmy-blues.
Od barokních klikatin jde nyní vývoj znenáhla ke geometri
ckým obratům, k čistotě a vyrovnanosti franko-amerického
tanga a fox-blues; hledá 'se rovnováha gest, odhazují se pře
žitky minulosti a vůbec nastává rovnováha: umělecký taneční
řád XX. století. Ale tak bezzávazný jako je, nevylučuje nikdy
fantasie, či lépe básnické symboliky kroků a spojek a excen-
tričnosti.
kořalen, nemocnic a věznic. Jejich hrdinství bylo v tom,
že byli »přespočetni«, že neměli úkolu ve světě. Nebo, je
jich úkoly byly příliš cizí jejich srdci. Dojímá nás toto
srdce, které nám nic nedalo. Ani jemu se ničeho nedo
stalo. Ale přece myslíme, že svět je tak špatný, že v
něm hrdinové musí žít.
uměním
Mluví se o sportu, že je hygienou těla, tvrdí se
že je hygienou duše. Nuže, a tanec
• *
o poesii,
tanec také je hygienou,
zázračnou výjimkou zanesené tůně kultury, již tradice a sta
letí znečistila zvyky, opičáctvím, směšností každodenních
lostí, jež se prováděly s ceremonií velkých gest. Bláznivý
chvat divochů stal se elegantním flirtem diskrétních nohou,
ale nestal se společenskou událostí. Neboť mysteriésní machi
nace, jež se dějí za asistence starých dam-ochránkyň,
chopitelné fakty representačních a dobročinných plesů,
nichž se naprosto neplesá, jsou specificky měšťáckou ducha-
morností a mohou si bez výčitek svědomí přisvojiti právo
sankci osmé smrtelné ctnosti anemických panen a polopanen.
Dosti lidí myslí, že nuda je posvátným patentem umění, ale
přísahá jich ještě více, že tanec je superrevní přešitých toalet,
obnošených úsměvů, alýr, odkoukaných vyšňořeným
kům, nebo démonických pohledů po vzoru tlustých hereček;
nanejvýš snad pitím čtyřikrát převařeného čaje (
o clok tea), kde předsudky a hlupství se větrají na pozvánku.
To může být, prosím, všelicos, nejspíše však estetikou pro
sebe samu a leskem grandseigneurů podle obleku.
ma-
v
Život se zindustrialisoval i pro hrdiny.
Carlyle i
klasičtí filologové se svými Alexandry nevyrobí za sto
letí tolik hrdinů, jako továrna na aeroplány nebo expe
diční nemocnice za měsíc. Zhrdinštěla výzkumná che
mie právě tak jako kopaná, a mimo hrdinské národohos
podáře jsou neméně hrdinští kinoherci. Hrdinnost zvěč
něla tak, že ji lze měřit na metry
upře hrdinskosti Padockovi, nejrychlejšímu muži světa.
Moderní hrdinové mají úkoly konkrétní. Jsou účelní.
Jejich hrdinnost je tak spjata s věcmi, že tyto tvoří část
jejich hrdinnosti. Klade-li si tento hrdina otázku nebo
je cíl i otázka zároveň cestou; hrdina nepočítá s
neřešitelnými problémy. Smrt moderního hrdiny nezna
mená uzavření všech cest, které vedou dál. Jeho smrtí
se nerozpadá dílo, jako říše Alexandrova. Smrt nenáleží
do předpokladů hrdinství. Hrdinskost je v díle, nikoli ve
smrtích, které jej provázely. Věc, úkol, cíl, láska, radost
přesahují bázeň i smrt.
I moderní donquijotství je při své fantastice věcné.
Vzdělav se na indiánkách a na detektivkách má deseti
letý hrdina zásobu romantického hrdinství, ideálů, pro
léta svých darebáctví a nepodařených výprav. Americký
skoták nebo-li cowboy je dnešku rytířským, byť sloužil
kravám místo metafysice. Doba prostě vyniká výrobou
malých hrdin ve velkém.
Poválečné taneční šílenství nepřestalo sebou zmítat,
nepo- s PÍše my jsme na ně zvykli. Mezi ním a ostatním světem trvá
při konformita; tanec stal se důležitou složkou, ba součástí života
jako radiokoncert v expresu. Ale není vážnou věcí, nýbrž:
intimitou. Má své chrámy s roztřískaným klavírem, jež jme
nujeme krčmami; žijí s panikou obnažených těl a nohou roz
košných petites grues s karmínem rtů a tváří, tísnících se
hruď proti hrudi se svými tanečníky. Má katedrály s mixt-
cisní- drinky a aperitivy, jimž říkáme dancing (u nás bar). Dancingy
bohémů a studentů a světácké dancingy, kde krásné dívky
čekají na vás u pultů na vysokých taburetech předně z ne-
tanečních důvodů. Těch negerských jazz-bandů se saxofony a
uštvanými chlapíky! Vše je vypočítáno v tomto prostředí, aby
nás dojalo: barevné přítmí, parfum nočních motýlů, výstřední
obleky, výstřední slova a dívky, jejichž kletba je z nejsladších,
dívenky s krátkými vlasy a miniaturními cigaretami. V této
pokoutnosti jsme diváky a herci zároveň. A pak magnetická
rytmika taneční hudby, která nás uchvacuje víc než všechny
symfonie a sonáty a nadto rozechvívá bleskovými jiskrami, jež
rozžhavují krev, takže odhazujeme masky suchých patronů a
vykřikujeme celému světu ve tvář svou radost, že se točíme,
že skáčeme a že jsme okusili závrati. V jejím taktu tančí se
ostatně všude, kde jsou lidé jakéhokoli věku. V dining-roomech,
klubech, v roof-garden, v parcích, doma, ve sklepě a na střeše,
kde jen hrčí gramofon obdivovaný popěvek, božský a stupidní.
Umění vychází z tajných skrýší, plných pavučin, kde
mrzne ve své isolaci; vychází, aby se zahřálo 37° člověkovy
krve. Je mnohoznačné, neestétské, netrůní na výsostech a chce
býti uměním celého lidského těla, nejen mozkové zrůdy. Proto
lidový a internacionální tanec, rytmika pohybu, byla povýšena
na umění. Ujal se s tak velikým úspěchem, že by hvězdář
lhal, tvrdil-li by ještě dnes, že se země otočí jen jednou, den
ně. Ó Země, pařížská griseto, řekni mu, kolikrát se nyní točíš!
Ct. Haluza.
na
✓
■
a proto nikdo ne-
.
i
v; v
i
;
five
1
cíl
!■
Avšak tanec je především záležitostí 2 nohou, a poně
vadž člověk elektrického století není mysogynem, nohou 4. Je
pak ventilem všech zadržených pohybů, vzpourou odepřených
bláznovství, zad, shrbených nad prací, je reakcí svalů a my
šlenek, ztuhlých při výkonu služeb lidské společnosti. Těla,
nichž po celý den odumírá přirozená prudkost gest, v nichž
stále se hromadí dynamitový prach nezkroceného veselí
civilisačního ruchu, přeměňují se od hodiny k hodině v pekel
né stroje a vybuchují večer za rachotu klaksonů v šílené tem
po stepů a trottů, aby se uklidnila ve snění tanga a v melan
cholii bostonů.
Neklidné, vzrušující a racionelní době, v níž žijeme, sta
lo se toto taneční šílenství vnitřní potřebou, činem tak přiro
zeným, jako je jisti, spáti, oblékati se nebo dokonce dělati lá
sku. Izim, a celý svět třeští: dělnice a princezny, mladé dív
ky, měštky a kosmopolitní dobrodružky, studenti a obchodní
ci. Hleďte: tato malá koketa 10 hodin dobývala si možnosti
jiti do dancingu; a tento hoch, zda není hoden, aby v jejím
objetí tančil báseň ohebnosti a lépe tancoval, než poeta laure-
atus ji kdy napsal?
A více, tanec je umění rytmu a optické vise, v němž se
nejpřesněji obráží esprit a styl doby v jejím prostředí a obra
tech, v nichž se hýbe. Krása pohybu je dokonalejší, než mrtvý
sonet, jeho._ pulsace je rychlejší než divadelní drama. Nuže,
moderní tanec má všechny znaky moderního umění. Předně Jeviště dnešního divadla je výkladní skříní, věčným
jeho internacionálnost. Nacionální je hloupost a tance, které se provisoriem, které svádí k malířským omylům, jež se bijí s
přežvykují jako suchý chléb; člověk, který je tančí, má třeba trojrozměrností scény,
jednotvárných emocí a ponurého kouzla maloměsta. Takový
fox však je všelidským dorozumívacím prostředkem, svědě- vovala prostorovým podmínkám, ku kterým přistupuje rozměr
ctvím dobové mohutnosti, která spojuje nejprostší primitivnost času, herecký pohyb v prostoru. Konstrukce scény se
nejrafinovanější civilišaci v zuřivost a električnost jazzu. musí omezit na přesné, divadelně účelné disposiční řešení
Syntesa syrového divošství a ekstrémních variací a fines na- prostorového prostředí, jež nesmí funkci pohybu znásilňovat
sycuje naši sensibilitu, rozpouštějíc ledy denních napjetí prá- (ani v očích obecenstva) a na podkladě podrobného studa
ce, a mluví k nám představou černošských tam-tamů a bouř- scénického dění spočívá plán celé stavby,
livých^ poskoků v místnostech těžkého komfortu. Moderní ta-
. nec dále je funkční, neboť je hygienou. Nemá žádných závaz
ků ani sociálních ani morálních, ale je lidový a obecný; od
straňuje třídní rozdíly dokonce před revolucí, neboť mezi tan
čícími uplatňuje se jen poměr muže a ženy a ne poměr loutek
kastovních příkras a nemožných nerovností. Tanec, který je
rájem pro midinety, je jím také pro Mistinguett, pro Ivette
Darlys, a pan Stowitts, který tak' nepřekonatelně stepuje ve
Folies-Bergěre, nedělá to méně raU než středoevropský komi.
Dnes všechno na světě tíhne za požadavkem libovůle a
fantasie ve věcech rozkoší a požitků; ale to je právě, co tanci
nejvíc chybělo a čeho nejvíce potřebuje. Jako umění, až pře
stane býti uměním, stane se teprve uměním, tak tanec, až
přestane býti konvencí a šablonou, to jest tancem, jak mu ny
ní rozumíme, stane se tancem, to jest jistým projevem rozjaře-
nosti a radosti ze života. Nemusí se to zrovna projeviti horeč
ným natřásáním shimmy shake, horečným proto, že doba se
otřásala konvulsemi bojů, přerodů a krisí. Nepředstavitelný
zmatek zuřivého křepčení, rozpoutané víření mužů a žen bylo
1
*
t
i *
■
V
'1
.
a
\
:
Ale hrdinnost přijala na sebe i ostatní specifické
tvary industriálního života. Hrdinnost se differencuje.
Moderní člověk je hrdinou, řekněme, v některém případě
od 9—12 hodin. V ostatních hodinách je stejně malicher
ný, jako každý pořádný muž. Člověk je hrdinným buď
jen zpředu, nebo z profilu nebo ze shora. Je mnoho lidí,
kteří jsou hrdinní v dělnické kazajce a dokonale směšní
ve fraku. Takové objevy ovšem znemožnily Schillern,
stejně jako zavedly Shawa na špatné cesty. Neboť ať je
- »
kritika hrdinů jakákoli, nesmí se zaleknout toho faktu, že
jako živý organismus není sám v sobě jednou jedinou
individualitou, zamířenou jediným směrem, je i člověč-
ství hrdin složeno z mnoha individuál. vlivů a projevů.
Tato »moderní« hrdinnost přešla však na konec
svůj cíl. Člověk nedobyl světa, ale svět dobyl jej. Civi-
lisace pokročila tak, že přešla člověka a obrátila se k ně
mu zády. Nejvyspělejší demokracie mohou s pýchou rici,
že konečně dosáhly barbarského stavu lidstva. Divoch se
bál věci, nad níž neměl moci. My jsme spoutáni svými
výrobky, kterým jsme dali všechnu svou moc: láska
stejně jako nenávist je ve vzájemných vztazích věcí, ni
koli lidí. Dílo se postavilo proti tvůrci, stroj drtí řidiče,
práce ničí dělníka. Aeroplan vraždí aviatiky a chemie
vynalézá plynové bomby. Mezi věcmi utloukají se lid
ské osudy. Aniž si to uvědomujeme, ztrácíme všechny
míry pro to, co jest lidské. Nedůvěřujeme lidem, neboť
nejsme přesvědčeni o jejich lidství. Nedůvěřujeme svě
tu, neboť jsme jako dítě, které bito s\ými hračkami, pře
stalo věřit, že svět je tu pro jeho štěstí. Kdyby se této
civilišaci narodil Shakespeare, byl by ulekanější před lo
komotivou, než před lesem birnamským.
Hrdinnost? Nebudu rozhodovat, co je hrdinnější:
dělo nebo salvarsan. Ale není-li možná, abychom si vší
mali hrdinnosti věcí, pak je vzhledem k modernímu ži
votu nutno, abychom se mnoho nechlubili hrdinnosti lidí.
Protože před »věcnými poměry tohoto světa« stejně ja
ko před lokomotivou ztrácíme hrdinnost rychleji
než v souboji s bohem. (Chci říci ovšem, že se nebojíme
lokomotivy, ale za to jsme bohabojní.)
Hrdinnost se roztlouká mezi věcmi, hrdinové umí
rají přikryti smetím a neřádem velkoměsta. Co je smut
nějšího, než filosofie Chaplinova: Člověk nedostane se
nad povrch věcného společenského poměru než ekvili-
bristikou a lumpáctvím: snad se uživí alespoň tím, že
vytlouká lidem okna. Lze tu mluvit o hrdinství? Dra
matik chytne si »zlo« a zůstane mu v rukou něco tak
prázdného a bez chuti, »jako když někdo vystrčí jazyk
oknem a dostane přes něj ránu klackem«: úředník.
Neboť v těchto zprostředkovatelích zločinu, kterými
všichni jsme, není zla, leč zdrobnělého a překupnického.
Dramatik si vyjede na kapitalistu a napíchne hlupáka. A
tak nezbývá, leč rozhodnouti se mezi těmito hrdiny hlup
ství a mezi hrdiny nemohoucího utrpení. Neboť tito po
slední moderní hrdinové jsou spoutanější a bolestnější
než svátý Sebastián. Stejně trpitelští jako staří hrdinové
romantičtí. Avšak jejich tragika je složitá a co horšího:
bez patosu. Je suchá jako chléb chudého. Je bezejmenná,
jako dílo dělníka. Je méně zajímavá než novinářská lo
kálka. Vzpoura, která dřímá v těchto hrdinech, má dlou
hou a obtížnou cestu, aby ukázala svou sílu.
Divadelní emocionální potřeba hrdinství odstěho
vala se z tohoto zmatku. Lidé, již od té doby, co nejsou
jenom prach a popel, nejsou také nakloněni věřit tomu,
že věci mluví. A proto není bohužel na světě moderního
Shakespearea, který by napsal drama petrolejové nebo
drama daňového systému. Lidé prozatím kladou i na
tento železný svět srdce jako míru, chtějíce změřiti jeho
štěstí a chtějí zapomínat, že kilowattové hodiny jsou,
všeobecně vzato, měrou důkladnější. Jindřich H o n z 1.
.
:
*
Jevištní konstrukci
1
Základním požadavkem je, aby výstavba scény vyho-
i
i
i
a
i
i
;
:
Jasnost řešení vyžaduje čistotu materiálu, a nejsou to
pouze ekonomické důvody, které žádají výběr jevištních ma
teriálů a standartisaci inventáře, kterým jsou skládací prakti
káble konstantních rozměrů, výšky na 3 schody, barevné zá
věsy, osvětlovací tělesa, jevištně účelný nábytek a v po
dobném smyslu jiný materiál.
Nejde tedj^ snad ani o vymýšlení, ale o vážný yvý
který odpovídá komplikované reprodukci divadelního snu,
ilusivní skutečnosti, třeba pohádkově básnické.
.1 '
V S
1
i
i
}
t
* Ck
I
i
!
Ant. Heythum.
í
P
Le manifeste du Suridóalisme.
r
Le manifeste du Suridéalisme va paraitre avec la colla-
boration de touš les Suridéalistes du monde entier. Emile Ma-
lespine groupera dans le prochain numéro de Manometre les
oeuvres les plus typiques de cette théorie entiěrement nou-
Emile Malespine.
i
i
:
>
velle.
!
i
*
»
- '.si
IJ
m-v.
i
J.
m w%
p.
s
c
o
u
s
s
a
v
v
f
i
.*
i
i
i
c
I
i-
<
K-
Upit
‘•‘h
t
/
v
I
mm
m
«
o
ist
■■
|||#
.
u
.V«
l.-lj
I
Ri
VA*
í
m
h
i
S
I
*
i
H
i
*.
i
•.
s
‘-v
i
fí
/
v
1;
ÍSi.
.
ť
.
*
i'
I
m
i
i.
■IW-.V
I
*
'
i
!
i
J
r
/
$
i
i.
*•
r
■v
*.
i
i.Wfíh/r
!
STl
O
u
e
u
n
3
a
i
**
r
d
e
:
. 1
r
4
*
c
:
:
1
'
1
(
--
giilil
(
«a
r
:
i
■V.vÁ-
i
:
I
‘i
:*
%
V
c
I
i
i
M
V
o
■
&
•n
i
•v-,v
i:
.*
i
i
v :
rř'
1-71
i
'iani
■
t
i
■
r
:
11
/•
i
i
:
V
U
i
i
i.
w.
I
ti,
m
mm
V:./
I,
i
s
;/./
WĚĚĚĚ
l
m
i
i
i
5
Jk;?-
i
m
i
-/V.-rC?
Wm
i
;
1
!
i
i
r
>
I
e
3
'i.
R
1
I
•til
I
I
1
k
:
■-
a
Pamatujte při rozdílení zisků ze zábav a
při sbírkách na nově založený tiskový fond
,,Pásma“, jež není listem výdělečným. Zlepšujete
lim obsah a zlevňujete list.
i
;
f
1
n
i
•*
I A -
r
f
i
I
j
i
*
i«
.
r
i
r
l
a
i
i.
Čiti.
x
i'
«
c
i.
m
i
u
i
~
i
;.í '
i
i
i.
i
as
.
.
n
f
*.
S£í
K
A,
i
e
■
T
i
K.
;
«“
7
:
v
-
—
V-
a
r
Jackie Coogan, sous la direction du roi des jazz-bands
